Hory 2000

Všechny fotky jsou k nahlédnutí zde

h05.jpg (79639 bytes)

Sobota 12.2.

Tradičně jsme vyrazili z Cukrovaru kolem 9:00. Po tradiční krátké zastávce na CČM a nakoupení bídných zásob jsme chtěli v poklidu pokračovat až do hor. Ovšem na dálnici nám tradičně umřel bus. Po opožděném příjezdu do Rokytnice jsem urychleně vybrakovali z busu všechny naše propriety i ostatní zavazadla.

Po vydání desinformací jsme poslušně odtahali věci nahoru, přičemž rolba přijela dolů. Zaplať pánbůh v Ostravě nebyla zácpa, takže vše proběhlo v pořádku. Tlupa se rozdělila na mnoho částí: ta pokrokovější (a chytřejší) se vydala lyžařským dopravníkem, ostatní se plazili pěšky až do naší vysoce položené jeskyně. Jelikož po tak náročném výkonu měla celá tlupa hlad, musela nedobrovolně vybraná služba naservírovat sekaného mamuta s chlebem.

Ukojivše naše primární pudy jsme během odpoledne otestovali naši krátkou stráňku, někteří ji poznali na vlastní kosti až příliš důvěrně. Po výjimečně dobré večeři (čína s rýží) se večer hrály tradičně seznamovací hry a jiné ptákoviny a skoro všichni se zachumlali do svých spacích koží a spali (Až na Edu s Jiřím, kteří ustlali na půdě, jelikož je silnější jedinci vystrčili z lože).

Tereza Š, Anča N., Martin Ch., Jirka P.

h01.jpg (65710 bytes)

Neděle 13.2.

Den předem (tj. SoBoTa) bylo rozhodnuto o dnešním programu. Dnes od osmi hodin měla každá hvězda (dívka) svého bodyguarda (kluka). Ten ji měl až do dvou odpoledne chránit před nájezd atentátníků (vedoucích). Měli s nimi pořád jezdit a když atentátník házel míček po hvězdě, měli si buďto stoupnout do cesty, aby se míček trefil do nich, nebo se svými míčky střelit do vedoucích. Od dvou hodin do osmi hodin to bylo obráceně (kluk => hvězda, holka => bodyguard).

Další program byla Válka růží. Členové kurzu dostali kartičky, kde bylo psáno, zda jsou Yorkové či Landcasteři, nebo normální občané. Y + L museli tajně nakreslit erby (Y => bílá růže, L => červená růže). Měli je pěkně hnusný, tak jsme je já (Majka), Tereza J. a Jana překreslily.

Budíček byl jako obvykle v 7:30. K snídani byl rohlík s paštikou nebo s marmeládou. Pak se lyžovalo a lyžovalo a byl oběd a potom se zase lyžovalo a lyžovalo a lyžovalo a nakonec byla večeře a šlo se spát (Jak kdo, Majko!)

Majka D., Tereza J., Vit A., Tomáš H.

h02.jpg (56766 bytes)

Pondělí 14.2. (sv. Valentýn)

Proloupli nám očíčka ráno. Taky sme snídali a pili ovocný čaj a mléko, možná. Lyžovali sme na Lysé hoře do 10:00. Jako ostatně vždy. Určitě to bylo dobrý lyžování. My jeli bez zatáčení dolů po červené sjezdovce. Za zatáčkou byl hlouček lidí a Martin, aby je nezabil, narazil hlavou do zledovatělého sněhu a tekla mu krev z hlavy.

Pak sme asi lyžovali na našem vleku až do oběda. Myslím, že to byly rozvařené těstoviny a rajská omáčka. Bylo to velice dobré. Možná bych to zařadil k nejlepším jídlům.

No, a museli sme na běžky. A tak jsme šli někam na Rezek, kterej byl na východ od nás. Když už byla tma a my nebyli v chatě, spolu s přáteli sem si myslel něco o prdeli. Ale bez těchto zážitků by to nebylo lepší. Jelikož jsme šli Rokytnicí, nakoupili jsme chleba, zelí a taky víno a různě. A pak to silný chlapi vytáhli nahoru na chatu.

Počala konzumace. K večeři byly možná špagety, ale nejsem si moc jistej. Jedli sme deda těstoviny s kečupem a sýrem. Večer se hrály hry.

Předstírat, že to píšu ten den (v pondělí, jako ti ubožáci, co psali úterý asi 10 minut před náma). Večer jsme poseděli v jídelně a jedli jsme popcorn. Martin a Tři sestry nám k tomu hráli. Všichni šli spát asi v 23:00. Odsouzení hodná skupina určitě později. A tak se i nám zalouply očíčka (Chybí mi kočička!).

Pavel, Tomáš, Hedvika

h03.jpg (67465 bytes)

Úterý 15.2.

Začínáme vtipnou větou: ráno jsme „vesele“ vstali v 7:30 hodin. Následovala snídaně a rychlý odjezd na Lysou horu, kde jsme se snažily lyžovat do 10:00 hodin. Po vydatné svačině jsme lyžovali do oběda na našem vleku.

K obědu bylo knedlo-vepřo-zelo (podle Pavla Dema,  který oběd uvařil, to bylo to nejlepší jídlo, které se tu jedlo). „Omáčky“ bylo málo, takže jsme si na knedlíky (které nebyly dovařené) dávali sádlo a navíc maso bylo tuhé... Zelí studem zfialovělo.

Po odpoledním klidu jsme měli odpoledne plné hrátek. Rozdělili jsme se na družstva po šesti. Prvním úkolem bylo projet na čemkoliv trasu vyznačenou tyčemi => slalom. Druhou, ještě oblíbenější, disciplínou bylo projet trasu ve skupině, kde dva lidi jeli na sjezdovkách, dva na běžkách a dva na snowboardech. Třetí úkol bylo jet na sjezdovkách za lano a poslední disciplínou byl sjezd všech na běžkách. Nakonec to vyhrálo družstvo v čele s kapitánkou Majkou.

Následovala večeře a večer jsme hráli Palermo, ve kterém vyhráli celkem s přehled mafiáni. A pak už jen sladký spánek na svých pokojíčcích. Snad zítřek bude ještě lepší.

Dobrou noc (Jak komu, Jano).

P.S: Není jisté, jestli jsme večer hráli Palermo, nebo něco jiného, ale snad nám to odpustíme.

Děkujeme za pochopení.

Jana K., Pepa D., Hanka P., Tomáš H.

h06.jpg (55868 bytes)

Středa 16.2.

Ráno nás nechutně brzo vzbudili (v 7:30 – no, fuj). Venku byla mlha, zima a sněžilo. Nechtělo se nám na Lysou, ale byli jsme nuceni vyrazit. Vlekařům se taky nechtělo vstávat a tak lanovka nejezdila. Proto jsme jezdili na našem vleku.

K obědu uvařila služba velký hrnec čočky, kterou jsme jedli ještě další dva dny. Po odpoledním klidu nastala velmi zvláštní situace. Kdybyste šli do lesa, mohli byste spatřit skupinu asi třiceti malých bláznů, kteří zmateně pobíhají po lese s barevnými fáborky, křičí na sebe, házejí po sobě papírové šutry a berou si navzájem ošklivé, zmuchlané a rozmočené papírky. Celý tento zmatek se nazýval „Křižníci“.

Lidé z chaty se rozdělili do tří skupin: modří, zelení a červení (lososoví). Jsou tam také piráti, ale o těch se zmíníme až později. Každé družstvo si stavělo tábor (piráti žádný nemají, protože kradou jako straky). Vyhráli to modří a zelení. Potom byli piráti a nakonec lososoví. Po této hře byli skoro všichni mrtví.

Večeře nebyla nic moc (blivajz). Třikrát hamba službě! Po večeři jsme hráli mafiány. Potom jsme hráli do 12:00 karty. Byl to docela brutální, pokojný den (až na pár výjimek).

Psala: Anna Brodská

Vymýšleli: Anna Brodská, Petr Chval, velký umělec a slavný rockový hráč Martin Dočkal „Dočkáš“

h04.jpg (57327 bytes)

Čtvrtek 17.2.

Celodenní výlet (vražda)

Naše zavřená víka jsme rozlepili po urputném boji moc a moc ráno. Bylo nechutných 8:00. A ještě nechutnější bylo, že jsme někteří měli za pár minut vyrazit do neznáma na celodenní výlet na běžkách.

Snídaně byla jako obyčejně – chleba s něčím a čaj s nějakou příchutí. Bylo zajímavé, že oběd jsme dostali ve stejnou dobu, jako snídani a byl opět velice pestrý – chléb s něčím a dokonce jako bonus jsme dostali pomeranč a sušenku. Náležitě oblečeni, psychicky a fyzicky připraveni, jsme vyrazili vstříc krutému osudu. Nikdo netušil, kde leží náš cíl, dokonce i samotné vedení (aspoň to tak vypadalo).

Je 9:00 a od chaty vyrazilo 28 přeživších jedinců, začátek je opět typický – mručení výletníků, kteří se snaží zachránit holou kůži, dokonce i na úkor svého zdraví. Dále výstup na Ručičky, samozřejmě provázen mručením (je zajímavé, co si člověk dokáže vymyslet, aby se zachránil od běžek). Pokračujeme nezvyklou cestou, nevydáváme se totiž směrem ke Sněžce, nýbrž směrem úplně opačným. Jelo se celkem hezky – ti co namazali, jeli do kopce, ti co nemazali, jeli zase z kopce. Jediný Tomáš Andr si nemohl z těchto dvou variant vybrat. Pro něj můžeme určit další kategorii, ten kdo mazal, ten taky padal.

První kuriozitu nám předvedl kdesi u Studenova Martin Chvoj. Při strmém sjezdu dolů ke Studenovským vlekům se po pikantním pádu už nemusel spoléhat na své běžky, nýbrž na výhřevnost svých ponožek (jeho podrážka byla úplně v čoudu). A tak nás zůstalo jen 27, ale budou i další.

Cesta dále probíhala (přes běžná zranění a mrzačení) v klidu, než jsme dorazili k malé, na první pohled nevinné, ale jinak ďábelské vísce Paseky. Byla to první, avšak ne poslední překážka v cestě. Na silnici uprostřed vsi, kde nás obskakoval pes a dusily výpary z tamní fabriky (na lepenku) nás zdržela zácpa z Ostravy a tak jsme museli čekat a čekat, až jsme se dočkali a mohli jsme konečně po době čekání a čekání přejít silnici, ale co nevidíme? Za silnicí na nás kouká, nebo spíše my koukáme do díry (80°) hluboké 10 m. Jak jsme se brzy dozvěděli, náš cíl leží za touto překážkou, ale ne zas tak blízko.

Vydali jsme se vstříc smrti, ti nejodvážnější sjížděli na běžkách a ti chytřejší to normálně seběhli, ale bylo to drsný.

Další legrační úsek cesty se jmenoval Pizzoar (vlek, který nás vyvezl na obrovský kopec). Než nás však vyvezl, čeho jsme si nevšimli? Těsně před nástupištěm jsme viděli zajímavou ceduli:

Dále jsme krosili skrz Krkonoše až do Jizerek. Žádné podrobnosti z této cesty si nepamatuju a proto jsou informace zkrácené.

V Jizerkách jsme zakotvili na Jizerce v Pyramidě (to jsme došli daleko, co?), tam jsme se napájeli, najídali a pak jsme odjeli na Hnojník (Hnojný dům). To byl zlomový bod v naší cestě. Při cestě zpět jsem se docela drsně zapráskli. Teď jsme to museli krosit Jizerkama dolů z kopce hlava, nehlava, strom, nestrom, lyže, nelyže, hůlky, nehůlky, nohy, nenohy, ukazováček, neukazováček atd. A jak jsme to krosili, octli jsme se u Jizery (řeky), ale bohužel na špatné straně. Malá skupinka s Edou se snažila najít brod, zatímco velká se už brodila. Edova skupinka byla neúspěšná a tak se za chvíli brodila na témže místě.

Cestu lesem (trochu divočina) nám s velkou chutí prošlapával náš hrdina Jiří. To už se však začalo šeřit. Po hodinách bloudění jsme narazili na osamělý rozcestník, ukazující 3,5 km do Harrachova. To by ale nebyl správný výlet, abychom nezkusili nějakou nábližku. Vedoucí nám totiž zvolilo přímou cestu přes železniční most (při přechodu mostu pár jedinců zastihlo nemilé překvapení – vlak). Bože, byl tam vlak, ťuk, ťuk, ťuk (zachyceno z rohovoru).

Po celou cestu přes most si vedení dělalo nemístné fórky, prý půjdeme tunelem, ha, ha, ha. Tento humor se brzy změnil v černý humor, který byl tak černý, jako bylo světla v tunelu, kterým jsme opravdu šli. Pár silných se po pár metrech otočilo a vydalo se tou nejrozumnější cestou 3,5 km dlouhou do Harrachova (Autentické záběry jsou dodány naším zvědem na konci této zprávy).

Po dlouhých kilometrech jsme se sešli s tuneláři na Harrachovské cestě, což jim způsobilo doživotní traumata. Nechtěli bychom to zažít (ještěže jsme ti chytří, silní a ještětrochupotomvýletěuvažující).

Přišli jsme pozdě ...

Záběry z tunelu: byla tam tma. Všichni se báli, ječeli a zahazovali lyže. Po pár minutách vyběhla část zbledlých lyžařů na druhé straně. Přežili.

Vojta Bartoš, Tereza Suchá, Tomáš Haase, Jakub Hlaváček

h07.jpg (63578 bytes)

Pátek 18.2.

Ráno byl budíček v 7:30 a ti, co neodpadli po celodenním výletě, jeli na Lysou horu lyžovat[1]. V 10:00 jsme se vrátili a jezdili na Bubnu do oběda. Bylo lečo. Po obědě jsme pokračovali v lyžování, snowboardování, skibobování aopalování, protože pátek byl první den, kdy svítilo sluníčko (aspoň dopoledne)[2].

K večeři jsme si pochutnali na guláši. Večer byly společenské hry o vodě a eskymácích. Město Palermo nepřišlo zkrátka. Poté jsme se uložili ke spánku – na noclehárně, jako obvykle, do dvou vrstev.

Zapsali:

h08.jpg (65044 bytes)

Sobota 19.2.

Budíček byl, snídaně taky. Pak se lyžovalo. Zmateně se pobíhalo po lese – orientační běh. Já? Já nic vymejšlet nebudu.

Po nevydatném obědě si někteří šli zalyžovat. V 15:00 odstartovala druhá etapa orientačního běhu, celkem neobvykle se běhalo na stejná místa. Po večeři a pestrém nočním programu se šlo spát. Stejně si toho Honza víc nepamatuje.

Zapsal: Honza a nikdo jiný

                                   -> psala jsem to teda já – Helena Chvojová

to je sice pravda, ale nevymyslela ani slovo

k tomu se taky nehlásím. Takovou blbost bych fakt nevymyslela.

Ještě s náma měla službu Helena Suchá

h11.jpg (41381 bytes)

Neděle 20.2.

Ráno se vstalo v 8:00, po úklidu a úžasném obědu (rybí prsty kapitána Igla a bramborová kaše) se připravila chata k opuštění a záhy i opustili. Do Prahy jsme přijeli v 16:50. Jak cesta dopadla, teprve uvidíme. Jsme na cestě mezi Slovankou a Cukrovarem. Držte nám palce, třeba se za rok zase zmrzačíme.

Hedvika a Honza.

h16.jpg (83322 bytes)


[1] Petr Dlouhý vyjel do první poloviny osmistovky za ruce a poté prošla turniketem jen jeho první noha.

[2] Byl postaven skokánek, pod kterým zůstala díra cca 1 m hluboká, do které příští den spadl mravenec z Nové chaty.