Celá zítřejší služba:

                     Helena Suchá

                                Matouš Mikolášek

                                            Martin Patera.

                     děkuje autorovi tohoto

                                   textu, členovi služby

            pozítřejší

 

Textové pole: !

 

                        Martinu

 

                                   Chvojovi

                                               Díky!

 

                                                                                                          Cink!   .lihaři nejvytrvalejší ti jen vytrvali kterou přes večerka vyhlášena byla již Poté .křováků postižených mentálně přehlídka módní jako hra vypadala přítomných většiny stydlivosti díky navíc a delší to o ale ,jedna jen vlastně byla Hra .dne zajímavějšího to o ale únavného 1. zbytek vyplnily hry seznamovací Jirkovy a večeřička Dobroučká .sjezdovku stáhli 2x a sjeli 2x jsme Potom .bordel dělat začali jsme Braunovku na příchodu po Hned .zpříjemnil nějak (pravděpodobně) každý ji si jelikož ,nejhorší nebyla cesta Ani .klidu v docela bylo to takže ,přijela 60 v erekce jako spolehlivá obvykle ,Rolba .potíží bez výjimečně byla Cesta .vyrazilo konečně se zmatcích obvyklých několika po a nastoupili Lidé .Cukrovarnický v autobusu u lidí kotel sešel se 8:30 V .hory na se Jelo .den onen nadešel opět roce po A

Den D. .03.02.08 .Sobota

.popozítří A .pozítří až ho píšeme Bohužel .dnešek napsali jsme aby nás na je Takže .službu měli jsme Zítra

 

 

 

Neděle 9. 2. 2003 00:00 – 00:00 + 00:00 – 02:00 Pondělí

Cink! Po tom, co jsme domyli nádobí a trochu pokecali, se šlo spát. Myslím, že mluvím za většinu obyvatel dyž řeknu, že noc nebyla zrovna košer. Ale co, kdo nemá na dovolenou a na Hawaii, spokojí se i s Bulharskem. Nakonec je považovali za úžasné ti, kteří měli pro sebe prostor v šíři půl metru. Na druhou stranu jsme se poměrně důvěrně poznali.

Budíček byl časově v souladu s ohlášením snídaně, takže nebylo možno stíhat umytí a podobný prasárny. Na snídani se objevily rohlíčky s marmeládou, což celkem ušlo...

V 8:15 jsme směle vyrazili na Lysou. Upravená sjezdovka napovídala, že lyžování bude příjemným zážitkem pro toto ráno. Nejprve bylo lidu poměrně málo, ale hned po první jízdě se stav značně zhoršil – ke konci bylo lidí tolik, že by k rozehnání takového davu bylo zapotřebí gumových nukleárních hlavic. Sjezdování bylo ovšem naprostá idylka. Sluníčko rozpínalo své pařáty do kopců na protější straně mlha se kroutila nad městečkem v údolí, lyžaři zkušení i zkušení méně sekali obloučky na krásně urolbované sjezdovce, někoho odvážela horská služba, odvážní bohémové jezdili po zakázaných stezkách a všichni byli spokojeni.

Pak hodiny nemilosrdně odbily desátou a náš lásky čas skončil. Někteří jeli k chalupě zavčas, jiní podlézali turnikety a zbylí nepřijeli vůbec. Absence si všiml Martin Faltys a vyhlásil hledání ztracených dobrodruhů. Ale hledat pár lidí, kteří ani nemají mobily, je jako hledat pšouk ve výřivce. Nakonec se všichni do chaty dostali, takže se něm žádné místo v posteli neuvolnilo. Měli jsme tedy chuť slavit, třeba bouchnout flašku kyanidu.

Svačina byla asi dobrá, protože už nikdo neví co nám to dali. Po ní jsme lyžovali u nás na vleku, mno ze začátku to bylo tvrdy a ledový jako Amundzen, ale po takových pěti jízdách už  byla sjezdovka uo kej. Lyžoval se pěkně (opět), ale celkově toho není mnoho na vyprávění. Snad akorát to s tím Němcem. Jo to sice individuální příběh, ale přesto ho znám.:

Bylo to ze začátku, když ještě nikdo nesjezdoval. Jedu si tak na vleku, když vtom vidím podezřelou skupinku v drahých kombinézách, jak si to v pluhu hasí naší sjezdovkou. Evidentně nebyli od nás. Jedu za nimi a chystám se jim říct něco ve smyslu ať táhnou do P…., že je to naše sjezdovka atd. První co mě zarazilo byl ten chlap. Vyloženě „chodící reklama na hlad“ y to jeho dítě bylo tak tlustý, že by se ho lekli možná i na konferenci o scifi. Smělým hlasem jim vyložím svojí myšlenku, načež se od toho chlapa s nosem posledního čísla před chobotem ozve něco co zní jako úryvek z Hitlerova norimberského procesu. Rozhodl jsem se, že tento případ přenechám vyšší autoritě, jenž umí helmutsky. Počkal jsem na ně u vleku a připravil si projev. Když přijeli, tak se se zlou potázali, ale dle mého názoru bych se spíš domluvil s přejetým ježkem, než s tímhle vševědem. Pak už jsem ji sjezdovat neviděl, tak jsem usoudil, že potkali někoho kdo jim to „vysvětlil“. Q obědu byly špagety s nějakou omáčkou, tak jsme si docela pochutnali.

Polední klid jsme měli zběsile krátký, ale to je na druhou stranu dobře, protože jsme měli bylo více času na společenské aktivity. Jiříček pro nás připravil jednu úplně šmekn: Dal nástup na běžky, přičemž nám rozdal papírky se jmény spoluobčanů. Čekali jsme co se stane, představovali jsme si co největší zvrhlosti (hlavně potom co Jirka řekl „každý s každým“), ale snad nikoho nenapadlo, že to bude Maraton. Museli jsme s každým člověkem jednotlivě oběhnout kolem chaty, drživše se rukama křížem. Nejdřív s tím Jirku všichni vyfakovali, ale pak si myslím, že nikdo nebyl vyloženě proti. Odpor se ale ukázat musí ↓. Ze začátku byla hra sice monotónní, jak vzorek na levné tapetě, ale postupně se stávala zajímavější, hlavně důsledkem vymýšlení nových technik nejen držení, ale i srážení pomalejších a slabších dvojic. Celkově si myslím, že hra splnila svůj účel, jímž bylo seznámení. Mimochodem, pak ještě zabili Peťu a Tomáše Havlíka, ale to není až tak důležitý ve srovnání s tim, že nám došel toaleťák a musel se přinést z tašky v přízemí.

Následně se mělo vyrazit na běžky, pak zase ne, pak jo, pak ne. Dopadlo to tak, že pár člobrdů odjelo na Studenov, zatímco ostatní vyšli na Ručičky, kde se zahájil a stejně tak rychle ukončil Nichtbürgerův šesti – a – půl boj. Takže vlastně zase nic. Nějací zdatní sportovci jeli na Čerťák a zbylí zoufalci to zapíchli do chaty. Co tam dělali, to já netuší, ale nejspíš zase nějaký orgie. Jak z kontextu vyplývá, jel jsem na Čerťák.

Cesta byla suchá, místy mokrá. Vedro sice jako na Chalangeru, ale nezdržovali nás žádní pro můj život zbyteční lidé. Směrem na Studenov kolem nás profrčela skupinka, která odešla z chaty dříve. Celkově vzato, se výlet vydařil. Na Čerťáku se nám otevřel spektakulární výhled do mlhy husté tak, že by se dala krájet, Pak krátký sešup po sjezdovce, kde kromě dvou lyžařů, kteří jezdili hůř než my na těch běžkách, stopoval pes. Toho jsem po krátké, ale ostré výměně názorů vysadil o 2 m níž. To nás trochu podnítilo, že je docela in jezdit s polomrtvým psem.

Véča byla vynikající, ale ti co měli už v šest hod. hlad, že by snědli čínský nudle, pravděpodobně spořádali svoje spodní prádlo, jelikož jídlo se podávalo až v deset. Následně se konečně zahájil již zmiňovaný šesti – a – půl boj. Panoptikum se rozdělilo do dvojic – kluk – holka příp. kluk – kluk. První disciplína byla skopávání mouchy nohou partnerů. Dvojice se prostě snažily zhoupnout sítko, přičemž se musely dotýkat nohou a rukou země. Pak městečko odsoudilo další dva občany nevinné a čestné jako Ozzy Osbourne – Romana a Lenku. Posléze se společnost nějak rozpadla, ale to neznamená, že by byl konec dne. Vojta, Jakub, Mates, Kubík, Tomáš a Martin pořádali svojí snob – párty. Vzali si čisté hadry, nakreslili si motýlky na krk, navoněli se a umyli, takže všichni smrděli jakoby se jim do kapes vyčůral postarší tchoř. Ovšem jejich vzhled nebyl to podstatné. Prostřeli na stůl ubrousky, chlebíčky, vínečko, svíčičky a jiné sračičky a usedli k hodování. O snob – párty vám toho víc napíše Kubík v jeho hvězdné reportáži. Po SP se děla ještě jedna super věc – GROGODÝLOVÉ!!!

 

Verča                                                                                              Martin „Greenhorn“

 

 

 

 

CENA:-9 ŠUŠLÍKŮ                                                                                  ČÍSLO 1/2003

 

SOLI – NEWS

-BULVÁRNÍ PLÁTEK-

Textové pole: !                                    SKANDÁL!                                   !
! OBJEVENO JÍDLO NA                                                                    !
!                                  BRAUNOVCE                                                 !
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

Naši borci se sešli v neděli večer, aby společně uctili svůj aristokratický původ. V dnešní politováníhodné pokleslé době je jejich čin příkladem hodným následování. Shromáždili se v úctyhodném počtu šesti účastníků. Večer začal dojemnou recitací citlivých veršů „Ó já tě zbožňuju!“ z pera legendárního aristokratického barda Charlese Baudelaira. V mystické atmosféře svícemi osvětlené hodovní tabule zjihla srdce i těch nejotrlejších z přítomných. Decentní chování v gastronomických radovánkách nedalo zapomenout na aristokratický původ stolovníků. V průběhu večera prokázali lordi i soucit s plebsem - masa mohla ulovit kosti nonšalantně odhazované našimi dobrodinci. Ruští soudruzi se postupem času začali věnovat svému národnímu nápoji – není tedy divu, že návrh na grogodýla na sebe nedal dlouho čekat. Po rychlém finiši luxusního dýchánku došlo k realizaci výše zmíněného nápadu. Stalo se tak ve Stříbrném potoce v počtu čtyř aktivních účastníků a davu čumilů. Srdce všech dívek rozbušili vypracované postavy otužilců. Pravé zemětřesení ale nastalo ve chvíli, kdy se odvážlivci srdnatě vrhli do rozbouřených vod. A s jakou vervou rvali se se znepřáteleným živlem při cestě z vody ven, metrovými závějemi…

„Vyvalily se vlny zdola,

z potoka čouhá prdel holá

a na odvážné klučině

přimrzla voda ke špíně…“

(postřehy Jakuba Mikoláška)

Tímto chrabrým činem nejotrlejších borců padl teplotní grogodýlí rekord –

- TEPLOTA VZDUCHU -10˚C

 

Tleskejte pravým dobrodruhům!!!

jmenovitě:     Tomášovi Havlíkovi

Jakubovi Mikoláškovi

Vojtovi Bartošovi

a konečně i autorovi této reportáže

Jakubovi Matějů

 

Pondělí 10. 2.

Ráno jsme vstali v 7:30 (nebo v 7:15, to už nevím) a jelo se pro změnu na Lysou. Byla kosa, všem teklo z nosu (hlavně mně), ale byl nádhernej výhled do oblak (z leteckého pohledu). vrátili jsme se (všichni celí) z Lysý, a abychom se nedejbože neohřáli, tak nás vyhnali na ústavní vlek. K obědu bylo úžasné kuře na skvělé paprice a čaj a polívka. Po velmi krátkém poledním klidu se šlo na běžky. Za všeobecného nadávání jsme se všichni úspěšně vyhrabali na Ručičky. Tam se ustanovilo, že se sejdem na Studenově u †. Ti nadšení hned vyrazili ostrým tempem a ti nenadšení se za nimi dívali se shovívavým úsměvem. Nakonec jsme se tam jakž takž dostali a odtamtud se šlo Janovou cestou, která byla zaručeně značená. (Skončila někde na Čerťáku pod lanovkou mezi stromky – pokuta 10 000,- na osobu) Překročili jsme několik děsně prudkých sjezdovek plné děsně ledových ploten a prokličkovali jsme mezi plužícími Němci a zběsile se řítícími Čechy. Přeživší zbytek výpravy se vynořil na sjezdovce u rozc. „Pod Čertovou horou.“ Tam se ti chytřejší (včetně mě) vydali pohodlnější cestou a ti hloupější se začali škrábat nahoru, aby se mohli vzápětí zabít na příšerném padáku dolů. Ze Sudenova jsme se již zase společně vydali „Na Čihadlo“ a odtud jsme se z bezpečné cesty vrhly (a vrhli – já už sem úplně blbej) do sněhových závějí, pod kterými se ukrývala Jirkova nábližka. Po zběsilé jízdě jsme se zapíchli do meze Kostelní cesty. Pak začal ten hrůzný výstup k horní chatě. Všichni se vlekli, padali do sněhu a byli zašlapáni svými ponichjdoucími „kamarády“. Pouze několik odvážlivců (Martin Green, Helena, Anča K. a

A D A M      D O M I N E C(!))

vyšlapalo ten krpál na běžkách.

Po výletě si už na moc nevzpomínám, akorát že byla skvělá kaše (rejžová) a potom třetí, ale v pořadí druhá, ale číslem jako třetí… Prostě disciplína Nichtbirgrova 6½ boje – a to hod těstem. Max. nepřekonatelný rekord (a sice 3 200 000 μm) hodili skoro Fšichni (Fčetně mě a mé koedukované partnerky) Ofšem, těsto bylo na podlaze a na stěnách a na stropě i trámech a na klikách a na schodišti a na kohoutcích a na lavicích, prostě všude. Bylo to fakt strašný. Pak jsme se uchýlili na pokoje a tam jsme úchilili – no dobře, až po 10:00 a od 18.

Potom někteří usnuli a nevím, co dělali ty velký, ale asi pořádali orgie – jako obvykle. Omlouvám se vám za tento naprosto bezduchý a trapný zápis, ale psal jsem to sám, ale Zip sem možná něco vtipného připíše, nebo aspoň přimaluje.

                                                                                                       Oxid

 

Úterý 11. 2. 2003

Motto: „i třetí den je krizovým

 

Po včerejším a vlastně už i dnešním vsta vybavování přišel pozdější budíček celkem vhod – byl snad až v 8. na Lysou se tedy nejelo. Vánoček jsme celkem snědli 6. Kakao se vypilo dřív, než jsem si ho stačil nalít, protože ho bylo málo. Ovocný čaj byl přišel také vhod. Shodli jsme se, že to byla jedna z nejlepších vánoček, co se zde vyskytly. Tolik ke snídani. V 9 jsme se pomalu sebrali a šli lyžovat na náš svah. V 10 se začali trousit mravenci (obyvatelé horní chaty). Protože jsme se byli moudřejší, tak jsme ustoupili nahoru k chatě. Pokračovali jsme v Nichtbirgrově 6,5 boji. Disciplína se nazývala Burešův nástup. Po koedukovaných dvojicích jsme skočili ze svahu dva skoky držíce se za rameny a pak jsme odhodili „dámu“ co nejdál s hlasitým výkřikem hop! Dáma byl většinou kluk. Rekord byl asi 7,7 m potom jsme se koulovali a tak podobně.

Po jisté době jsme se dost unavili a tak mohl přijít Jirka se svým rugby rugball. Jako loni se museli držet dvojice. Mafiáni zabili Kattaniho. Vyhráli majitelé čepic nad nemajiteli 3:0 nebo nějak tak (názory se různí). Mít čepice, tak taky vyhrajeme. Patřičně unaveni jsme se odebrali do chaty. k obědu byla velice slaná původně zřejmě gulášová polévka a škubánky.

Odpoledne jsme nedělali nic zásadního.

K večeři byly zbytky oběda či chleba s vajíčkovou pomazánkou.

Po večeři jsme dělali další Nichtbírgrovu disciplínu – tibetskou hlídku- dřepy opíraje se o sebe zády, zase po dvojicích.

Potom jsme zapadli spát, protože jsme byli unaveni z předchozího ponocování.

 

         dále ještě službili Mája, Adam, Jakub   napsal FD

 

 

RUGBALL                                     

 

 

  Kdybych měl popsat, co se mi všechno na Rugballu líbilo, tak bych popisoval dobrejch pět stránek a smysl reportáže by utek jako horká voda. Nebudeme tedy dlouho chodit kolem horké vody a pustíme se do toho.

  Prostě RUGBALL. Podle mě je to druhá nejlepší týmová hra, kterou je možno na této planetě hrát (pravděpodobně existuje I lepší, ale zrovna si nevzpomínám, že bych o ní kdy slyšel). Pravidla jsou jednoduchá, ale pokud si chcete užít tu pravou zábavu, tak k tomu potřebujete splnit co nejvíc následujících zlepšovacích faktorů:

1.     Mít dobrou náladu

2.     Nepromokavé oblečení a to nejenom ze shora, které slouží mimo jiné k mitigaci nárazu.

3.     Partu super lidí co to chtěj hrát a nechtěj se zabít, ještě nejlépe půlka holky a půlka kluci

4.     Hlubokej krásnej sníh (ne takovej ten u silnice, kterej vypadá jak trus myšího albína). A nejlépe mírný svah

5.     Rozhodčího, kterej odolá nezúčastnit se hry, I když vidí, jak se všichni baví

 

  Tohle jsme měli skoro 100 procentně splněno, tagže hra stále skutečně za TO. Ještě uvedu pravidla: Hráči (asi 30 lidí) se rozdělej na dva přibližně stejně silné týmy a ty se ještě spárujou do koedukovaných dvojic. Dvojice se drží za ruku a neměly by se rozpojit. Do sněhu se pak zapíchnou 2 krát dvě slalomový tyče (bez kloubů) reprezentující branky. Družstva se postaví každý ke své brance. Hra se odstartuje tím, že se prostřed hodí míč nejlépe kluzkej jak pochcaný mejdlo, aby přihrávky byly co nejvíce ojedinělým jevem. Cílem je získat maximum bodů. Body se získávají přinesením míče za branku protihráčů. Kluci smějí ostatní hráče blokovat chycením pouze od pasu dolu, ale dívky všude. Pokud se hra zastaví (když někdo totálně zalehne míč, což se děje víc než v Americkym fotbale), pak rozhodčí zastaví hru vezme míč a hodí ho libovolnym směrem (spravedlivé asi jako úryvek ze staro-Egyptského zákoníka dvorních eunuchů). Hra končí v momentě, kdy už to začne většinu lidí srát, což já osobně nechápu.

 

  Tak to by byl hrubí nástin pravidel a teď popíšu hru tak, jak si jí pamatuju já. Když Jirka navrh, že budem hrát Rugball, tak téměř nikdo nebyl proti. Byl to už druhý ročník RB, tak většina už věděla vo co go. Já ne (ale to není nic tak neobvyklého). Každopádně sem tušil něco výtečného, ale takovouhle kvalitku teda ne. Pořádně sem se oblékl, abych mohl dělat cokoliv (pravda na některé věci je lepší bejt spíš slečenej, ale stejně tam na to pak nebyl čas). Moje dvojice byla Helča Suchá.

  Nastoupili jsme před bránu do lajny jak kážou striktní pravidla a napjatě vyčkávali na rozhoz. Kapičky potu stékali po tváři, adrenalin se vyšplhal až na samou hranici únosnosti, ten okamžik se blížil, teď se mělo ukázat co n nás opravdu je. Výhoz. Nabral jsem vzduch do plic a vydal ten nejstrašnější výkřik, jaký jsem dokázal (byl jsem ale přehlušen tichým vrzáním dveří z Braunovky). Rázným tempem vyrážim v první linii směrem k míči. Děsivý křik všude kolem mě, míč je nadosah, první dotek, ale co to? Náhle mě nějaká síla nekompromisně stáhla spět. Otočim se a koukám, že už pár metrů táhnu Helču po zemi. Míče se zmocňuje opačný tým a dvojice si to mašíruje směrem k naší brance. Pomáhám Helče vstát a pitekoidnim krokem mířim k míči, který na sebe zatím nabalil dalších šest dvojic. Po hlavě se vrhám do mumraje a snažim se najít míčudu. Cítím rány dopadající na mé záda, pak někdo přezemě přepadne a vidím jen jak neuvěřitelné kvantum končetin hrají před mímy zraky pantomimické divadlo. Všude silný řev. Postupně se hromadou propadám do spodních vrstev. Náhle ležim přímo nad někym, kdo drží míč. Se zděšením zjišťuji, že je z našeho týmu. Okamžitě měnim strategii a odhazuju záporné diversanty na všechny strany. Ale co to, moje levá ruka zaznamenala změnu stavu, co to jen může být. Aha – Helča. Vysmekla se mi dvojice. Obracím se na záda a snažim se vstát. Jde to ztuha, na břiše mi sedí čtyři lidi. Snažim se vysmeknout, ale jsem zpátky uzemněn nárazem přibíhajícího protihráče. Náraz mě sice vyvede z rovnováhy, ale víceméně to ustojim. V tom zahlédnu Helenu. Vzepřu se rukama k druhému pokusu o únik, ale někým sem stáhnut zpět. V tom mě Helča chytí a pomůže mi vstát. Sotva se dostanu na kolena, kde se vzal tu se vzal, leží předemnou míč. Beru ho. Přesně za šest pikosekund do mě naráží protihráčova dvojice. Míč mi ale nevyklouzne. Při cestě na zem se rozhoduji přihrát. Odhazuji míč s přesností porouchané klepsydry. Dopadne asi o deset centimetrů přede mě. Snažim se pro něj natáhnout, ale někdo mi přimáčkne hlavu kolenem do sněhu. Pustim Helču. Dalších deset lidí se proběhne přes moje záda ale já se nebráním. Nemám sílu. V tom uslyšim píšťalku. Míč je zalehnut.

 

  Tak asi takhle vypadalo průměrných deset vteřin Rugballu. Možná to může působit kapku rigidně, ale pokud někdo vyloženě nemá hyperalgérii, tak ho to muselo bavit. Celková skóre bylo 3:1. Zranění naštěstí byla jen minimální. Klasika: Přimáčknuté prsty, vykloubená ramena, modřiny, jedna mrtvola, natažené svaly, atd.

 

  Tak jo, možná vám přišla divná ta mrtvola. To sem byl já (vim, sebechvála smrdí, ale tohle je podle mého názoru trochu z jiného soudku). Popíšu vám tu situaci: Bylo to zrovna, když jsem se vrhnul po míči, kde bylo asi čtrnáct a půl dalších lidí. Helča se mi zase vysmekla, ale už jsem byl ponořen mezi nadšené hráče, že jsem se nemohl vrátit. Prostor kolem mě se uzavřel. Neviděl jsem nic, než Lenku, jak drží míč a řve  něco, co by se do kultivovaného jazyka dalo přeložit jako ááˇAgrrrddˇˇfg´g´´g422°s. A právě v tom okamžiku, kdy jsem dostával rány ze všech stran a uši mi hlukem zaléhali mi nějaký něžný hlásek do ucha pošeptal – „Martine, vem si to, seš mrtvej.“ (později jsem se dozvěděl, že to byla Lucka). Moje reakce byla jen mlčení. Já vim, mohl sem říct něco inteligentnějšího, ale nějak jsem neměl čas si sednout a zplodit básně v jambickém pentametru. Každopádně mafii patří moje uznání za romanticky provedenou vraždu.

 

                                                        MARTIN CHVOJ – zelenáč, květináč

 

Středa 12. 2. 2003

Ráno jsme (překvapivě) vstali okolo 7:00 nebo 7:15 nebo 7:30. Byla snídaně a pak se šlo na Lysou. Po hodině a půl lyžování jsme se vrátili na Braunovku a když jsme si nedostatečně odpočinuli, šli jsme ne náš vlek. Jezdili jsme asi až do 12:00 (asi!) a pak nastala hodina návratu na oběd. Jedlo se vidličkou a taky příborem. Poté jsme oběd strávili (a v některých případech i vysra… „vyloučili“) při krátkém odpočinku. Následovala další disciplína Nichtbirgerova 6 a  boje pod názvem („grůpen skok“). Tak sorry to bylo včera!!!!!!!!! Tak znovu. odpoledne se šlo na běžky. Trasa nebyla moc dlouhá Byla to pohodička (alespoň myslím, protože jsem tam nebyl). Návrat byl večer a vyjíždělo se naším vlekem. Večer se podle dotázaných nic nedělo, protože většina lidí onemocněla. Po onemocnění se šlo spát (Vážně nekecám) a spalo se a spalo se a spalo se a spalo se. chrr

Majka a spol.

ale já to nepsala

to udělal Lukáš & Brtěk

a zabila jsem Koníka cha cha

 

Čtvrtek 13. 2.

Člověk nikdy nevyužije plně svých možností, dokud bude připoután k zemi. Musíme si získat křídla a dobýt nebe.“

- Ikaros

To ráno bylo, no bylo hezky… záleží na úhlu pohledu. Co se počasí týče, bylo hezky, respektive mohlo být daleko hůř, kdyby chtělo. Protože čtvrtek byl den, na který padl celodenní výlet běžky po horách, nastaly přípravy. Jirka Kub vydal slibované hromádky potravy v globusových igelitkách, takže byly snadněji uskladnitelné v cestovních vacích. Zabalily se termosky, náhradní ponožky a mnoho dalších nezbytných věcí.

Jelo se dolů, dolů až k lanovce. Vzhledem k tomu, že autorka zápisu je špatný lyžař a ještě horší běžkař, může podat informace zprostředkované nebo takové, které může podat sama z pohledu zadního voje. Když se vyjelo lanovkou nahoru, začal krušný pochod přes hřeben. Ti otrlejší se příliš nedivili, jen vytrvale pokračovali dál. Někteří, ti vzadu, překonávali poryvy větru s velkými obtížemi, měli nutkání se vracet domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny, do … dál už to znáte. Když se tato část zvládla, jelo se 6 kilometrů mírným klesáním až na Mísečky, tam někteří, ti vepředu, právě vylézali z Jilemnické boudy občerstveni a osvěženi (možná – zde si autorka trochu vymýšlí). Pak následoval poněkud monotónní, místy mírně stoupající, dalšími místy mírně klesající a ve zbylých místech zcela rovný terén – běžecké tratě, které extra pro nás nechal Jiří urolbovat, Po nich následoval oběd. Vybalily se hromádky z globusových igelitek a zpapaly se z větší části (jak kdo). Některé (autorku a Aničku) čekalo nepříjemné překvapení – zásoby teplého šípkového čaji, pečlivě opečovávané během cesty, zmizely aniž byly postřehnuty. Pak se jelo docela příjemně dolů, aby se vzápětí muselo opět strmě stoupat nahoru. Následoval trochu adrenalinová úsek, kdy se přelézaly sjezdovky. Několik nešťastníků na vlastní kosti okusilo jejich povrch. když se jejich běžky z nějakého důvodu („Jsou věci mezi nebem a zemí Horácio, které není člověku souzeno poznat.“ – Hamlet) rozhodly sjet dolů. Mise dopadla úspěšně, počet běžek stale sudý a počet účastníků nezměněn. Poslední velmi obsáhlá část byla pak pole. Stoupající pole. Klesající pole. Hodně stoupající pole. Hodně klesající pole. Rovná pole. (A taky jsme potkali koně). Zde jelikož se již cesta pomalu ale jistě chýlila ke konci se rozdíly mezi těmi rychlejšími a pomalejšími znatelně prohloubily, vznikla na konci 6ti členná skupina „dobrodruhů“ čítající Anežku, Žanetu, Haničku, Filipa, Romana a Lucku Šulovou. Když se dostali společně k asfaltové silnici, nepodařilo se Anežku dostat z běžek. Pokoušeli jsme se o to asi půl hodiny, asistovali nám i náhodní kolemjdoucí běžkaři, bezúspěšně. Anežka rezignovaně přeťapala silnici a se vzrůstající nenávistí ke svým lyžím (zejména vázaní) se spolu s námi vydala na další cestu, která byla komplikovaná tím, že jsme nevěděli kudy kam. Nicméně po dlouhých útrapách a krátícím se času jsme dorazili do Jilemnice. Zde nastal zlomový okamžik, protože jsme už definitivně museli sundat běžky. Zastavili jsme se, netuším proč, přímo u přejezdu přes koleje. chvíli jsme se střídali u vázání a zkoušeli to tradičním způsobem. Pak jsme se rozhodli, že vázání zamrzlo („Věci nejsou vždy takové, jak se zdají.“ – Mandragora) Pak jsme ztráceli trpělivost a použili hrubou sílu. („V krizových dobách je bezpodmínečně nutné neztratit hlavu.“ – Marie Antoinetta) Bezúspěšně. Plynula minuta za minutou a nápady docházely. Pak se Toman rozhodl, že když to nejde silou, tak to půjde ještě větší silou. A tak jsme Anežku z běžek vyrvali. V Jilemnici j se vyzvedli návštěvníci sauny a cukráren a autobus nás dovezl zpět do Rokytnice. Pak zbývala cesta do chaty. („S vytrvalostí, všem překážkám a nepřízním navzdory, dorazí člověk neomylně k určenému cíly.“ – K. Kolumbus) Většina dorazila pěšky nahoru, když pustili „rozbitý vlek. Pak jsme večeřeli (polévku?). A pak jsme šli spát…

 

Napsala a vymyslela a (!) Žaneta

 

PS: („Pečlivé plánování je klíčem k bezpečném a rychlému cestování.“ – Odysseus)

 

Pátek 14. 2. 2003

Budíček!!! Ráno mělo takovou oranžovou náladu. Jen někteří drsňáci odjeli na Lysou. Lyžování po pravdě teda nic moc. Prostě byl tam kotel lidí, kteří obsadili všechen prostor mezi turnikety a koncem sjezdovky. Zase na druhou stranu to bylo lepší než průměrné polyžování v Beskydech koncem července. Dalo se . Ve skupince, ve které jsem lyžoval já (složení: Martin F., Vojta, Jakub M., Martin P., Tomáš H., Roman M. a Martin Ch.) jsme nakonec jeli modrou šusem, a pak vyzkoušeli poměrně solidní skokánek. Tím vznikl legendární spolek Rokytnických skokanů.

Zbytek dopoledne jsme se naprosto regulérně flákali. Někteří aktivnější spravovali vlek ale o tom nic nevím. Asi ho spravili, pačto jsme odpoledne vesele lyžovali. Nicméně jsme to udělali partu věcí pro sebe, jako třeba uklidili na pokojích. Tím vznikla legendární četa Rokytnických uklízeček (složení: Veronika D., Lucka Š., Žaneta P. a Kristýna D.). Polední klid byl jako vždy klidný a zběsile krátký. Po skončení jeho oficielní části nastala již neoficiální poledňoklidní nástavba, zhruba o stejné délce. Pak jsme naskočili na lyže a jezdili a jezdili až jsme dostali fuckt výborný nápad – budeme skákat na lyžích. K realizaci podniku byly po pečlivém uvážení vybrány dva skokánky. Prvních pár skoků sloužilo pouze jako nástroj k odbourání strachové bariéry, ale později jsme skákali jako prsa břišní tanečnice v kategorii nad sto kilo. Až na drobný exces s paní domácí chaty pod Zukovem, která nám oznámila, abychom přestali jezdit tak rychle, a to tónem, který si většinou necháváte na oslovení obzvláště tupé skvrny plísně, což jsme se rozhodli respektovat. Do memoáru se zapsal obzvláště Vojta svým neopakovatelným doskokem do potoka, jenž dal skokánku jméno U Tůňky.

Skoky byly teda dobrý, o čemž svědčí i rozsáhlá fotodokumentace. Ale absolutně nic se nevyrovnalo momentu, který vám teď popíšu z mého pohledu: „Konečně se naše skokanská partička dohodla, že pojedem na skokánek U Tůňky. Sjíždím poměrně rychle po cestě z Braunovky na Přibližovák. Když v-tom uslyším řvaní Vojto néééé… bum Martine néééé… bum Kubo nééé… bum Romane néééé… bum. – a pak už jen hlasitý smích.“ V podstatě se stalo to, že Majka hodila tlamu na snowboardu a začla se upravovat v zatáčce, což by neudělalo snad ani šesti-leté dítě s inteligencí domácího učitele přírodopisu. Fakt jsem ještě nikdy neviděl srážku šesti lidí!!

Večer nastala již dlouho očekávaná chvíle. Kuchyň se náhle změnila na místnost vrcholného společenského dění, přímo v tančírnu. Obyvatelé chaty se během večera postupně protančili léty dvacátými, přes válečné období, budovatelskou euforii i duixxxxxxxxxxxxxxxx květinových dětí až do doby současné. Každý prostupoval časem v určité roli a adaptoval ji na dané období. Za zmínku stojí např prodavač zubních kartáčků, nepálský šerpa bytem v Praze a nezapomenutelní starý mořský vlk v podání Jirky Kuba. O rozruch se starala legendární tlupa Rokytnických organisátorů (ve složení: Vojta, Martin P., Jakub, Kubík, Tomáš). Bugr to byl nepředstavitelný, a tak vám nesmí vadit, že jej slovy nedokážeme popsat. Akce se kupodivu obešla bez zranění. což jsme se hned vydali náležitě oslavit – na Skácelku. To se ukázalo jako nápad, mírně řečeno, ne úplně ideální. Po dokonale urolbované sjezdovce jsme se pohybovali jako banda opilých přestárlých bobrů po plovoucí kládě. Pokud se na cestě tam vyskytly jisté motorické problémy, jistě si dovedete představit cestu zpátky. Když se k nim přidaly ještě motolické. Ale to už byla vlastně hluboká svoboda a to nepatří do naší jurisdikce, takže nashle v neděli…

Marťan: the ten zelenej         Verča   Jakub

 

Sobota 15. 2. 2003

Sluce vstalo, ale my ne. Mravenci vstali a my ne. Mravenci se porůznu rozsypali po svahu a my jsme se hromadně rozsypali do koupelny, kde se naše ubohé obličeje stkaly se sloučeninou H2O → nebylo to příjemné.

Jestli jsme vůbec něco snídali, nevíme co (zřejmě chleby, zřejmě staré a pravděpodobně se sýrem). Pak jsme se vrhli do posledních disciplín Nichtbürgerova šesti a ½ boje. Ta první – obročná míra polí -… byli jsme mokrý… Ta půlka – skok vysokodaleký + hod diskem (=flaška skoroplná čehosi) → mráz → ztráta flašky → zoufalství (následně radost) → mráz hutututu → mráz → nová flaška → totální mráz ________ chata. Oběd byl nezajímavý – ani přesolený, ani připálený, ani zkažený… protože ho opět vařil Jirka Kub (je jedno, co to bylo, ale byla to svíčková)

Jiřího hrátky:

1.                  Červený a modrý → mimozemšťané (viz Samotáři) a lidé → šifrované zprávy omezené pouze na zákl. geom. útvary

2.                  Zoufalci v atomovém úkrytu → tentokrát jsme komunikovali s počítačem = Jirkou = Humanusem, mezitím Majka a Helča stihly otěhotnět, Kubík dostal chřipku, 8 lidí jsme odsoudili k smrti, apod.

K večeři bylo navařeno spousta chleba s ryb. pomazánkou a po jídle k tomu došlo… mafie vyvr (tedy zbývající člen – Verča) vyvraždila nevinný lid.

Následoval vlastní program…

Textové pole: AL KD MD LŠ

 

 

 

Neděle 16. 2. 03

… pozdní sobotní program se na Lovčeně brzy pře

houpl do ranního nedělního. I Lovčenka měla dnes svou tančírnu. Ačkoli se na svém programu omezila pouze na dobu nedávno minulou. její program byl neméně kvalitní, ale o to zábavnější. Ňáký děcka se na tyu diskofilárňu pohupovalyi jako koule trojskokana.

K naší, již tak nemalé radosti přispěla mimo notnou dávku alkoholu také runda teqily, která byla chybou barmana gratis. Poté jsme se odebrali zpět na Braunovku a překvapeně zjistili, že i v tak nehostinných podmínkách se může vyskytovat život. Přirozené jsme se přidali. Za krátký čas jsme pouhou svou přítomností opili okolní střízlíky. Nápad s popcornem na sebe nenechal dlouho čekat. Měli jsme k dispozici všeho všudy 2 balíčky = 2 pokusy. Po prvním nezdařeném následoval druhý, neméně nezdařený pokus. Výsledky experimentů můžete spatřit v Kübück-Thomasově institutu termonukleární fyziky v Ulanbataru. Zbytek osazenstva se věnoval bohulibým činnostem – hře v kenta atakdále.

Pak jsme si šli dát dvacet. Někteří i třicet. a ti největší borci 32.

Většina důležitých hlášek pobytu pochází z tohoto večera, proto tuto rubriku zařazujeme SEM:

 

L: Že jo Zipe. Já jsem ale kráva.

 

Z: Já nejsem homosexuál, do hajzlu!

 

K: To vůbec nehrěš.

 

H: Jakube, ty seš kluk???

 

V: Vy jste teplí všichni!

 

L: To je strašnej pohled!

 

V: Nespim já si jenom pokládám hlavu

 

H: Já jsem šeherezád!

 

02:47 Lenka řekla po sté „ne“ (za 48 hodin)

 

K: Leni, co ty na to všechno?

L: Je to v prdeli.

 

R: To sem ňákej póvl, nebo co?

 

K: Štěrba je teplouš a já jsem Ježíšek.

 

L: Já sem to a von byl to , a protože von byl to, tak… ne… ne …ne …ne…ne… a… a Kubíku, ráno si plácnem.

 

L: Von mě shodil pod stůl a pak mě nechtěl.

 

Vojta: Klucí, že mi ty peníze vrátíte… ?…

 

Z: Tak se vrátíme k Adamovi a Evovi.

MF: To je nějaká verze Bible pro homosexuály?

 

M: Kurva kde mám to zjebaný triko?!?

 

chvíle poesie od neznámého autora:

         Jak je dlouhá

         chvilka pouhá

         marně hledám

         na dně vína

         hebkost jejího klína…

 

Postavy „Tančírny“

Jirka Dlouhý

nepálský šerpa bytem v Praze

Jirka Kub

starý mořský vlk

Martin Faltys

opilec

Tomáš Brtěk

chuligán, silový typ

Petr Chval

filozof (umělec), podivín

Martin Chvoj

frajer, pasák, playboy

Hana Dlouhá

ztracené dítě

Petr Dlouhý

metodik – vše lze řešit podle směrnic

Martin Dočkal

anglický konzervativní aristokrat

Kristýna Doležalová

hluchoněmá

Filip Dominec

východní filozof, učenec

Adam Dominec

kapsář

Veronika Dunděrová

feťačka, notorka, v neustálé depresi

Lukáš Hejtmánek

mistr tance

Jakub Jelínek

novinář

Marie Kalvová

bojovnice za práva žen a dětí

Anna Kubová

mravokárná babička

Jan Kvasnička

vychloubavý extrémní sportovec

Anna Loučková

dcera prezidenta

Roman Matušek

moravák, vinař, veseló!!

Žaneta Pavlů

emancipovaná militaristka

Lenka Pažoutová

zamindrákovaná, zakomplexovaná učitelka v depresi

Helena Suchá

naivní, prostoduchá

Lucie Šulová

cvičitelka aerobiku

Tomáš Weiss

obchodník se zubními kartáčky