|
TJ Solidus
10. – 19. 2. 2001
Ráno se v Cukrovarnické ulici sešlo pár lidí a rozhodlo se, že pojedou na Braunovku. Na cestě zánovním autobusem jsme absolvovali ještě krátkou zastávku na Černém mostě. Další (konečná), byla až u hotelu Rokytka. Rolba přijela, bágly odvezla, každý se vydal do kopce svým tempem. Po lehkém obědě a krátké aklimatizaci byl naprosto příhodný čas na menší langlauf. Cílem se nám stala nepříliš vzdálená Čertova hora. Cesta zpět včetně downhillu na sjezdovce proběhla víceméně bez problémů. Návrat z běžek za tmy nebyl ničím vyjímečným.
Po výživné večeři následovaly standardní intelektuální hříčky typu seznamovacího tleskání. Trochu oživení přinesla hra s magickým čtvercem, ve světě známá pod jménem B-i-n-g-o, nebo tak nějak. Celodenní náročný program byl na všech účastnících znát, proto se většina, podporována spánkovým deficitem z předešlých dnů, odebrala k nerušenému a poměrně dlouhému spánku …
Víťa A.
Ačkoliv byla neděle a správně se dělat nic nemá, tak my jsme v průběhu dne dělali všelijaké věci. Hned po ránu jsme byli svoláni na snídani, kde na nás čekaly enormní, obzvláště zvláště vypečené rohlíky a rybí pomazánka a následně vyhnáni na ranní lyžování po travnatých stráních s jistou dávkou nedůvěry jsme nahodili sjezdovky na ramena a vydali se ke „Křížku“.
Někteří se rozhodli ztratit své skluznice a krosili to i přes veškeré kořeny a pahýly a trávu a kamení a hlínu… Ke všeobecnému úžasu byly v provozu celé dva vleky (Již zmíněný Křížek a Přibližovák). Díky dělovým sněhům a místním vlekařům kteří po nocích nahazují sníh pod vlek, bylo sjezdování relativně kvalitní. Na Křížku to ale místy dost brzdilo a tak jsme měli možnost prohlédnout si špičky svých lyžařských prkének hodně zblízka. Po tak vydatném sportovním výkonu následoval očekávaný oběd – rýže s hovězím. Pak jsme chvíli pokojně trávili a pak, co bylo pak? Pak se šlo na pěšky na běžky směrem Dvoračky. U stolů bylo klasicky plno, obsluha klasicky líná a vdolky nejdřív byly a pak zase nebyly a (smažák prý taky došel) ale nakonec jsme ty vdolky přece dostali. Cestu zpět jsme si na Edovo přání prodloužili o okruh přes čihadlo. Před večeří (párky s kaší) přijel Jiří, i když jen na krátkou dobu a během dne dorazila i Helena Chvojová. Večer následovaly, jako obvykle, hrátky. Byli jsme rozlosování do 7 družstev po 5 lidech a každý tým představoval jednu mocnost před první světovou válkou. Diplomatická jednání většinou nevedla k ničemu pro neschopnost zapsat správně tahy, které se tím pádem neuskutečnily. Jelikož to bylo teprve zahřívací kolo, nebyl určen vítěz a druhý den se začínalo úplně znovu. Seznámení s touto strategickou hrou všechny vyčerpalo a tak se pomalu rozešli do svých skrovných komnat na kutě.
Tereza Š, Jakub M., Tomáš H.
Crrr! „Ach jo, zase budíček.“ Tato a jiná podobná slova se ozývala z našich kutlochů, pelechů či, chcete-li, postelí. Tedy jenom z některých loží. Z jiných bylo slyšet pouze chrnění, chrápání či, chcete-li jiné zvuky, jako vzdechy, že se všem !opravdu! nechce lyžovat na Lysou. Už jsme zakopávali tři ještě teplé mrtvoly (Hanku P., Petru V., Hedviku Ž.), když jsem z jejich rakví uslyšeli zoufalé klepání. Tak jsme je tedy vyndali a hodili do jejich postelí. Když jsme se tedy vyLysovali, snědli jsme prostou krmi a znaveni ulehli. Marně se vzpírajíc, jsme se museli vydat na běžkový výlet. Směr Ručičky ® Kládová cesta ® Krakonošova snídaně ® Mumlavské vodopády ® ledovatá cesta ® Rýžoviště ® Studenov ® Čihadlo ® Braunova chata čili Braunovka. Po večeři (byla ještě chudší, než oběd), jsme už jen DIPLOMATILI a pak spali a spali a spali…… (teda ne všichni).
Majka
Ráno se protáhlo až k poledni, někteří si troufli i na snídani. Ale většina vychutnávala pohodu rána ve svém spacáku. Po snídani bylo volno až do oběda, po kterém bylo zase volno, které se pro některé jedince jenom hodilo.
Když jsme nabrali sil, tak jsme vyrazili na orientační běh. Zjistil jsem, že orientaci mám velmi dobrou, protože jsem našel Lovčenku jako první, ale abych se moc nechválil, tak mně v tom moc pomohl a málem i přeběhl Pavel a Helena. Když jsme skontaktovali i Jirku, tak přiběhl za námi, ale byl celý nešťastný, protože celý orientační běh vyhrál. Měl krásný čas 1:37:43 sekund. Zato taková Zuzana si dala celodeňák a běžela 3:20:17 sekund.
Po orientačním běhu byli někteří pěkně dezorientovaní, hlavně nálezci cílového bodu „Lovčenky“. Poté, co našli Braunovku, zašli do kuchyně na něco zubatého do úst (věty, které nedávají smysl, jsou věty, do kterých mně kecá Tereza Suchá, asi mně vykecá díru do hlavy, mám fakt už dost, ještě jí naleju skleničku a pak se můžu…)
Někteří jedinci hráli Diplomacii, někteří šli spát a někteří vyráželi teprve do terénu. Tak tohle se děje v úterý v Rokytnici a možná i jinde.
Tomáš a Pavel
Ke snídani byl určitě chleba s masem. Pak jsme jeli na Lysou a tam jsme povětšinou padali; dobrodruzi (já samozřejmě) jsme lyžovali u nás (poté (po tý Lysý (co jsme tam lyžovali))), ale to se jim nevyplatilo (těm dobrodruhům (i se mnou)), protože spadl sloup a lano. Naštěstí jsem tam byl já, takže to do 15-ti minut opravili. Jenže mezitím se nahoře dovařil woběd a tlupa domácích hladovců se rozhodla nám nic nenechat. Stačil jeden telefón a Temelín dobrovolně vypnul (ale Rakušani přestali stávkovat a protože tajemní muži (M.Z. (or 2)) by se přes hranice vrátila manželka, musel obnovit chod Temelínu.
Jakmile jsme vyjeli nahoru, vrhli jsme se na ostatní a vybojovali sme trochu jídla. Po obědě jsme se vydali na pěší výlet, ale hned nad chatou jsme to vzdali a začali stavět Titaniky. Naše snaha vyhrát ledové stavění byla odměněna stahováním sjezdovky. Večer jsme hráli mafiány.
P.S.: Hanka ten den odjela, což byla jejích chyba, protože jí Péťa furt prozváněl.
PP.S.: a smál se
Tom
Otravný budíčky nikdo neměl rád… Dneska nás však „šetrně“ vyhnal Tomáš „Zip“ a Lenka. Ke snídani byl dobrý chleba a nastrouhanej sejra. Po vydatné snídani jsme jezdili na naší sjezdovce i na našem vleku a pak se náš Jakub „Snowbordista“ uráčil shodit sloup a tak se odebral do věčných lovišť. Dále jsme skvěle museli ušlapat sjezdovku, čili zahrát si na rolbu. Když jsem sjeli sjezdovku, tak nás čekala poma, která se po shození sloupu nechtěla pohybovat. Asi po půl hodině nudy a čekání jsme se začali koulovat a shazovat do sněhu. Anča málem vyšla bez oka, do kterého ji Petr vtipně hodil ledovou sněhovou kouli. Po velkolepém koulování jsme se konečně odebrali na oběd, na kterém si Helena dala velmi záležet a bylo to taky podle toho dobré… Dostali jsme V.epřo K.nedlo Z.elo! Na běžky jsme šli, ale asi tři lidi se mohli na Dvoračkách otočit. Abych byla přesná:
Cesta ® Ručičky ® Dvoračky ® Rezek ® Rokytnice ® a hurááá domůůů.
V Rokytnici se však naši starší chlapci zastavili před malou hospůdkou, že si musí dojít na WC a že si alespoň jednou musí dát pořádné pivko. K večeři jsme měli chudé, ale celkem dobré brambory na loupačku a ještě něco… Ale bohužel to byla poslední večeře, kterou dělala Helena, protože zítra už musela odjet.
Zuzanka + Anežka + Petr „Oxid“
* jak říká Majka
Budíček byl, jako obvykle, brutální a nevítaný. K snídani byl šunkový salám (už potřetí). Po snídani jsme šli lyžovat. A kde jsme byli lyžovat? Na našem vleku, protože sloup nespadl. Lyžování jsme si užívali až do krve a krev jsme měli aj na talíři. Kuřata se bránila svýma ubitýma nožkama i v trávicí soustavě. Nevydržela však nápor žaludečních šťáv a brambor.
Trávili jsme – avšak každý jinak. Po Edově vzkazu se všichni vykodrcali aut. Jemand na Ručičky pomoci ……….
A DÁL UŽ NIKDO NENAPSAL NIC!!!!!!!!