Když se letos nepodařilo pro malý počet zájemců uspořádat autobusový zájezd do pustých hor Černé hory, rozhodli jsme se v druhém červencovém týdnu pro výpravu auty do Italských Dolomit na zajištěné cesty – ferraty. Základ týmu tvořila posádka rodiny Dlouhých (bez Jany), doplněná Šárkou. Tento skvělý tým byl doplněn dalšími dvěma Solidusími auty – mikrobusem Aleny Beitlerové (+ Martin Faltys, Katka Andrová, Adam Dominec, Martin Šudoma a Sylva Šírová) a dalším autem Standy Vohníka (+ Markéta Vohníková, Jana Paterová a Veronika Benešová)
Po delší teoretické přípravě (nikdo z nás na opravdových ferratách nebyl) jsme se rozhodli zvolit jako základní tábor městečko Canazei, resp. příjemný kemp v nedalekém Campitello di Fassa. Naše skvostná posádka měla ještě navíc cestu do Itálie znesnadněnou tím, že jsme museli čekat na Šárku, která se vracela z JMS ze Švédska, takže jsme vyráželi až před desátou hodinou večerní a v pět ráno jsme dorazili do samého středu Dolomit, do sedla Grödner Joch, kde jsme se za mírného mlžení vyvalili z auta na nejbližší, jen mírně bahnitou travnatou rovinku, abychom dospali aspoň nějakou hodinku do prvního výstupu.
V 9 ráno jsme měli sraz s dalšími na parkovišti u ferraty Pisciadú, podle průvodce ideální ferraty, kterou prostě musí každý. Na místo srazu jsme dorazili o pár minut pozdě a dost nás udivilo, že dodávka Aleny Beitlerové stála na parkovišti již prázdná a lidi nikde. A tak jsme zmateně smskovali, kam se nám schovali – a ejhle –po čtvrt hodince přijela skoro stejnou stříbrnou dodávka, s rakví na střeše, s pražskou SPZ a z ní se vyvalily známé tváře. Vlastní cesta byla trochu znesnadněná dost silnou mlhou a občasným mrholením, ale zdaleka nejvíce překáželi další skálychtiví ferratisté. V závěru se přeci jen počasí docela zlepšilo, takže jsme se nakonec mohli kochat i výhledy do údolí.
Další den byla naším cílem ferrata dei Finanzierri, která patří k obtížnějším. Skutečně kluzké kameny v úvodní části a několik převislých míst donutilo některé účastníky, aby občas využívali fixní lana nejen k jištění, ale i k lezení. Výstup byl zpestřen padajícími kameny, takže někteří z nás mohli i vyzkoušet, že helma na hlavě může být opravdu užitečná.
Čtvrtek pojala většina výpravy jako odpočinkový den, ne však náš tým – ten se naopak rozhodl pro dvě kratší, ale obtížné cesty – první byla Kleine Cirspitze u sedla Grödner Joch. Tento vrchol měl být dle průvodce velmi obtížný, tedy těžší, než co jsme absolvovali doposud. A musím říct, že jsme se na začátku začali opravdu bát – a to, když nás po našem dlouhém šramocení s výstrojí na nástupu varoval přihlížející tlouštík – Čech – že tahle cesta je fakt, ale fakt jen pro zkušený a že bychom si to měli ještě rozmyslet. Z jejich výpravy, že to vzdali a teď slaňují dolů. No, nakonec jsme se přeci jen odhodlali pokračovat a minuli jsme slaňující výpravu – jejich sestup probíhal v chodeckém terénu a tak jsem si jen vzpomněl na knihu Ivana Baja „Smiech na lane“, v které se horolezci, posilněni v restauraci u Štrbského plesa, slaňovali v noci po silnici do Štrby. Ve skutečnosti byla cesta velmi lehká a navíc krátká, takže jsme byli velmi brzy na vrcholu a pozorovali okolní nádherné skalní masívy.
A tak jsme se přesunuli k našemu druhému cíli – ferratě Col Rodella – celkem obtížné cestě, kterou jsme měli sice v průvodci, ale už ne v mapě. To se ale ukázalo jako výhoda, protože na rozdíl od dalších cest tam nebyl vůbec nikdo a tak jsme si každý lezl podle svého, Petr zvládl vše bez pomoci fixních lan, ostatní přiměřeně. Hezké bylo zakončení – závěr cesty přicházel rovnou ke stolkům, u kterých popíjeli odpolední kávu hosté vrcholové chaty. Tento den byl také odpočinkovým pro můj foťák, který jsem zapomněl v kempu a tak nám chybí fotodokumentace.
Další den jsme se přesunuli přímo k přehradnímu jezeru Fedaia a odtud na cestu Trincee. Některým z nás dala docela zabrat úvodní pasáž, dále se však obtížnost již snižovala, začaly se objevovat první známky opevnění z první světové války. Bohužel se ale také objevila bouřka, a tak jsme vzali zavděk úkrytu v jednom z mnoha pevnostních tunelů. Hromy a blesky celkem brzy přešly, Petr prohrál spor s ovcí o místo k sezení, Majce ještě stejná ovce poradila v mapě postup a šli jsme dál. Průvodce psal, že je dobré mít s sebou baterku a měl pravdu – závěrečný tunel, vykopaný během bojů první světové války byl přes tři sta metrů dlouhý. Někteří z nás vyvinuli teorii, že boje zde vznikly, protože vojáci jedné z armád se chtěli zašít před boji a tak odešli do hor. Bohužel, stejný nápad měla i druhá strana… No stejně si to moc nedovedu představit, jak zde, zvláště v zimě, bojovali.
Sobotní den jsme věnovali nejobtížnější cestě této části Dolomit – ferratě Cesare Piazzetta. Nástup začínal u mohutného pomníku padlých z války Ossario v sedle Passo Pordoi. Po úvodní chodecké pasáži nás čekal opravdu důstojný nástup – výstup kolmou stěnou s dost řídkými stupy na první odpočinkovou lavici. To bylo příhodné místo pro oběd, čehož za chvíli někteří litovali, protože další postup vedl úzkým komínem. A dál po skalkách a prazích vzhůru až dalšímu obtížnému místu – převisu. Ale ani ten neznamenal pro naše šikovné účastníky problém a tak jsme pokračoval čím dál tím jednodušším terénem až na samotný vrchol a také nejvyšší bod, kterého jsme během výpravy dosáhli – Piz Boe 3152 m.
Největší strach nám nakonec nahnal sestup dolů – resp. přechod planinou do sedla Pordoischarte. Obloha ztemněla a dřevěné tyče podél cesty začaly bzučet, jako vedení vysokého napětí. Zvláště zadní skupinka účastníků vedená Petrem velmi váhala, zda má pokračovat v chůzi, nebo zaujmout bezpečnostní posez na bobku. Nakonec v podřepu z pláně sestoupili a vše dopadlo dobře.
Poslední den jsme se, už opět jen jako naše modrobílá osádka, vyzkoušet po cestě nejnovější ferratu Sandro Pertini (nazvanou podle bývalého italského prezidenta). Výstup hezkou a dost obtížnou cestou, lemovaná navíc hojnou květenou se nám snažila pokazit opět bouřka, která se neustále točila okolo. A tak jsme stále váhali – pokračovat, či sestoupit. I když občas i sprchlo, nakonec jsme vystoupili na vrchol a v pořádku dokončili i naši poslední cestu.