Dolomity 2008

Když se letos nepodařilo pro malý počet zájemců uspořádat autobusový zájezd do pustých hor Černé hory, rozhodli jsme se v druhém červencovém týdnu pro výpravu auty do Italských Dolomit na zajištěné cesty – ferraty. Základ týmu tvořila posádka rodiny Dlouhých (bez Jany), doplněná Šárkou. Tento skvělý tým byl doplněn dalšími dvěma Solidusími auty – mikrobusem Aleny Beitlerové (+ Martin Faltys, Katka Andrová, Adam Dominec, Martin Šudoma a Sylva Šírová) a dalším autem Standy Vohníka (+ Markéta Vohníková, Jana Paterová a Veronika Benešová)

7. července

Po delší teoretické přípravě (nikdo z nás na opravdových ferratách nebyl) jsme se rozhodli zvolit jako základní tábor městečko Canazei, resp. příjemný kemp v nedalekém Campitello di Fassa. Naše skvostná posádka měla ještě navíc cestu do Itálie znesnadněnou tím, že jsme museli čekat na Šárku, která se vracela z JMS ze Švédska, takže jsme vyráželi až před desátou hodinou večerní a v pět ráno jsme dorazili do samého středu Dolomit, do sedla Grödner Joch,  kde jsme se za mírného mlžení vyvalili z auta na nejbližší, jen mírně bahnitou travnatou rovinku, abychom dospali aspoň nějakou hodinku do prvního výstupu.

8. července

V 9 ráno jsme měli sraz s dalšími na parkovišti u ferraty Pisciadú, podle průvodce ideální ferraty, kterou prostě musí každý. Na místo srazu jsme dorazili o pár minut pozdě a dost nás udivilo, že dodávka Aleny Beitlerové stála na parkovišti již prázdná a lidi nikde. A tak jsme zmateně smskovali, kam se nám schovali – a ejhle –po čtvrt hodince přijela skoro stejnou stříbrnou dodávka, s rakví na střeše, s pražskou SPZ a z ní se vyvalily známé tváře. Vlastní cesta byla trochu znesnadněná dost silnou mlhou a občasným mrholením, ale zdaleka nejvíce překáželi další skálychtiví ferratisté. V závěru se přeci jen počasí docela zlepšilo, takže jsme se nakonec mohli kochat i výhledy do údolí.

Fotky

9. července

Další den byla naším cílem ferrata dei Finanzierri, která patří k obtížnějším. Skutečně kluzké kameny v úvodní části a několik převislých míst donutilo některé účastníky, aby občas využívali fixní lana nejen k jištění, ale i k lezení. Výstup byl zpestřen padajícími kameny, takže někteří z nás mohli i vyzkoušet, že helma na hlavě může být opravdu užitečná.

Fotky

10. července

Čtvrtek pojala většina výpravy jako odpočinkový den, ne však náš tým – ten se naopak rozhodl pro dvě kratší, ale obtížné cesty – první byla Kleine Cirspitze u sedla Grödner Joch. Tento vrchol měl být dle průvodce velmi obtížný, tedy těžší, než co jsme absolvovali doposud. A musím říct, že jsme se na začátku začali opravdu bát – a to, když nás po našem dlouhém šramocení s výstrojí na nástupu varoval přihlížející tlouštík – Čech – že tahle cesta je fakt, ale fakt jen pro zkušený a že bychom si to měli ještě rozmyslet. Z jejich výpravy, že to vzdali a teď slaňují dolů. No, nakonec jsme se přeci jen odhodlali pokračovat a minuli jsme slaňující výpravu – jejich sestup probíhal v chodeckém terénu a tak jsem si jen vzpomněl na knihu Ivana Baja „Smiech na lane“, v které se horolezci, posilněni v restauraci u Štrbského plesa, slaňovali v noci po silnici do Štrby. Ve skutečnosti byla cesta velmi lehká a navíc krátká, takže jsme byli velmi brzy na vrcholu a pozorovali okolní nádherné skalní masívy.
A tak jsme se přesunuli k našemu druhému cíli – ferratě Col Rodella – celkem obtížné cestě, kterou jsme měli sice v průvodci, ale už ne v mapě. To se ale ukázalo jako výhoda, protože na rozdíl od dalších cest tam nebyl vůbec nikdo a tak jsme si každý lezl podle svého, Petr zvládl vše bez pomoci fixních lan, ostatní přiměřeně. Hezké bylo zakončení – závěr cesty přicházel rovnou ke stolkům, u kterých popíjeli odpolední kávu hosté vrcholové chaty. Tento den byl také odpočinkovým pro můj foťák, který jsem zapomněl v kempu a tak nám chybí fotodokumentace.

11. července

Další den jsme se přesunuli přímo k přehradnímu jezeru Fedaia a odtud na cestu Trincee. Některým z nás dala docela zabrat úvodní pasáž, dále se však obtížnost již snižovala, začaly se objevovat první známky opevnění z první světové války. Bohužel se ale také objevila bouřka, a tak jsme vzali zavděk úkrytu v jednom z mnoha pevnostních tunelů. Hromy a blesky celkem brzy přešly, Petr prohrál spor s ovcí o místo k sezení, Majce ještě stejná ovce poradila v mapě postup a šli jsme dál. Průvodce psal, že je dobré mít s sebou baterku a měl pravdu – závěrečný tunel, vykopaný během bojů první světové války byl přes tři sta metrů dlouhý. Někteří z nás vyvinuli teorii, že boje zde vznikly, protože vojáci jedné z armád se chtěli zašít před boji a tak odešli do hor. Bohužel, stejný nápad měla i druhá strana… No stejně si to moc nedovedu představit, jak zde, zvláště v zimě, bojovali.

Fotky

12. července

Sobotní den jsme věnovali nejobtížnější cestě této části Dolomit – ferratě Cesare Piazzetta. Nástup začínal u mohutného pomníku padlých z války Ossario v sedle Passo Pordoi. Po úvodní chodecké pasáži nás čekal opravdu důstojný nástup – výstup kolmou stěnou s dost řídkými stupy na první odpočinkovou lavici.  To bylo příhodné místo pro oběd, čehož za chvíli někteří litovali, protože další postup vedl úzkým komínem. A dál po skalkách a prazích vzhůru až dalšímu obtížnému místu – převisu. Ale ani ten neznamenal pro naše šikovné účastníky problém a tak jsme pokračoval čím dál tím jednodušším terénem až na samotný vrchol a také nejvyšší bod, kterého jsme během výpravy dosáhli – Piz Boe 3152 m.
Největší strach nám nakonec nahnal sestup dolů – resp. přechod planinou do sedla Pordoischarte. Obloha ztemněla a dřevěné tyče podél cesty začaly bzučet, jako vedení vysokého napětí.  Zvláště zadní skupinka účastníků vedená Petrem velmi váhala, zda má pokračovat v chůzi, nebo zaujmout bezpečnostní posez na bobku. Nakonec v podřepu z pláně sestoupili a vše dopadlo dobře.

Fotky

13. července

Poslední den jsme se, už opět jen jako naše modrobílá osádka, vyzkoušet po cestě nejnovější ferratu Sandro Pertini (nazvanou podle bývalého italského prezidenta). Výstup hezkou a dost obtížnou cestou, lemovaná navíc hojnou květenou se nám snažila pokazit opět bouřka, která se neustále točila okolo. A tak jsme stále váhali – pokračovat, či sestoupit. I když občas i sprchlo, nakonec jsme vystoupili na vrchol a v pořádku dokončili i naši poslední cestu.

Fotky

No a ještě všechny fotky najednou