Z šedi všedních stereotypů,
z monotónnosti mechanické konvenčnosti,
vytryskly barvy duhy, naděje na nespoutanost,
řetězec nahodilých improvizačních dialogů
v kontrastu s morálním kodexem a sociálními předpoklady.
Dech s pachutí padesátých let minulého století sputal naše duše jakoby do cely smrti, a tím nás naladil na harmonické souznění spirituálního uvažování coby celý vesmír sdílen společností v malém prostoru podobně jako fyzické splynutí našich individuálních preferencí v jeden společný cíl.
Skončila škola.
Autobus byl starej.
Těšíme se na zájezd.
Bavíme se o kravinách.
Teď teprv byl autobus starej.
Všichni jsme na něj nadávali.
Kecali jsme až do Brna.
Hráli jsme fotbal.
GUCCI + Janča
Vstávání časné. Mléko, jogurt a chléb s pomazánkou, jejíž sirovodíkové výpary způsobily vznik hnědého povlaku na stříbrném šperku Majky.
V 8 hodin bus vyjíždí z Brna. V rádiu říkali, [že na SK havaroval další bus s CZ turisty]. Vědomi si znepokojivosti této informace píšeme domů sms, že [jsme zatím živi a zdrávi]. Je to podivná - podobné neštěstí se stalo už asi týden předtím.
Na hranicích byla velká fronta aut, protože je brzdila kombinace hraničního přechodu a výkopu.
Okolo poledne zastavujeme u vsi Vychylovka, pojídáme sekanou, nasedáme na kola a jedeme do Terchové. Fouká vítr a je trochu chladno. Jinak je optimální počasí pro ježdění na kole. Bez obtíží překonáváme vzdálenost i 2 horská sedla a pozorujeme úzkokolejnou trať s parní lokomotivou.
Bydlíme v autokempu Nižné Kamence, večeříme, seznamujeme se a jdeme si dřív lehnout, protože zítra půjdeme na Malou Fatru.
Filip + Madla
Ve 4 ráno začli křičet ptáci1, tož za pár hodin začnem stoupat vzhůru. Za méně než pár hodin jsme vzbuzeni křikem nikoliv ptáků, ale služby. Podává se méně než málo namazaný chleba s marmeládou. Halt kdo šetří má za 3, ale 9 naštvaných lidí....
Remcáme též nad (ne)kvalitou čaje. Jako správní horalové dostáváme balíček svačiny, obsahující bohužel nefunkční tatranky a 2 salámy. Označujeme je za koňský a psí, dodavatel RAS s r. o.
Kupodivu je náš dnešní kvocient vyprdelení se2 nízký, a tak nasedáme do našeho kostitřasu deluxe3 a necháváme se přiblížit. Rychlost autobusu brzdí 13% stoupání a drzý cyklista, který nás předjíždí. Vystupujeme neznámo kde, jdeme neznámo kam, takže i bez Edy jsme za 5 minut na správném místě. Zase vidíme nádherný vrak, který si Honza Dočkal otestoval. Smůla, prej nefungovalo autorádio, tak ho nechal na místě dalšímu zájemci.
Cesta na Malý Rozsutec vyžaduje VELKÉ ÚSILÍ. Snažíme se tatrankovou pauzou snížit vedlejší Velký Rozsutec, ale bezúspěšně. Tam míří většina, jen část v čele s McGyvrem jde oklikou. Ten se pak vydává na Stoh s vidinou, že bude následován. Nebyl. Dáváme přednost cestě bahnem. Dochází nám tekutiny. Snažíme se nabrat vodu z potůčků a řek, ale bohužel byl vyhlášen -3. stupeň povodňové aktivity4. (Méně či více (spíš více) zapraseni přicházíme do Snilovského sedla (skrz Poľudňový Grúň a Chleb). Objevujeme rozestavenou lanovku, někteří neodolají a uplácejí dispečera a vezou se dolů. Většina jde po svých. Lanovkový předvoj v dolní stanici lanovky přesednul na koloběžku. Na cestě po svých spadla Madla nikoliv do zdymadla, ale do kapradí (dokonce do úctyhodné vzdálenosti několika metrů od cesty a pro velký úspěch dokonce vícekrát). Přicházíme do kempu (ATC). Zde právě probíhá debata mezi řidičem (spol. upraveným) a světem (střízlivým). Řidič je velmi vyčerpán celodenním ostražitým střežením našich kol a stanů (rozuměj nasával na zahrádce, ze které viděl na věci). Je tedy opilý a naštvaný. První to dostává Gucci, pak už to jde jak na běžícím páse. Jeho briskní argumetace se soustřeďuje do jediné věty: „A JSME U TOHO“. Jediným, kdo to dokáže vyřešit němým kýváním, je Pedro.
I tak je Gucci řidičův nepřítel č. 1, a to po celý večer. Je mu slibován přísný trest, ale do rána řidič vše zapomněl (čím to asi bude).
Večer zakončil příjemný oheň, pár Zlaťáků5 a správce Honzík, který nás stražal s kapesníkem na hlavě a baterkou na potápění. Tož bolo to tu celkom pekné – chlastat a posunovat6 (vlek pod vedením McGyvera).
1) Schodiště - ve 4 ráno, Album: Mokrý prádlo, vyd. Black Point, 2005
2) Rozdíl mezi plánovaným a uskutečněným odjezdem v poměru k době předodjezdových příprav
3) Čtyřlístek
4) Dochází k evakuaci vody z řeky
5) Žlutá koroptev = zlatý bažant
6) Sopoty - Modrý příběh, Album Cvičme v polyrytme, vlastním nákladem, 2005
Ráno jsme se kupodivu probudili. Kde? No na fotbalovém hřišti. Bylo to sice kruté probuzení do nevlídného dne, ale pohled na pana správce (který nám mj. otevřel i toalety) v pyžamu nám (teda alespoň mě) zvedl náladu. Autobusem jsme se kodrcali několik hodin (teda jenom jednu), ale stačilo to k tomu, aby nás všechny ukoklébal k spánku. Horší bylo pak probuzení, které předcházelo našemu "malému" výletu do hor.
Cesta byla zpočátku klidná, nenáročná. Mírně stoupající asfaltka vskutku nemůže uspokojit chutě tak otrlých cvoků, jakými bezesporu jsme. Takže žádné veselé příhody krom jedné - Petr "Dudu" Dušek se neplánovaně narychlo vracel do bufetu na začátku cesty pro zapomenutou čokoládu.
Společnicemi v prvním úseku cesty nám byly jeptišky, jež doprovázely tlupu dětí. Škoda jen, že jsme neměli možnost pozorovat jeptišky v hábitech a pohorách na vrcholcích hor, neboť pohled na ně by nám zajistě vrátil krev do obličeje. To, co nás čekalo "tam nahoře", bylo vskutku děsivé.
Pomalým krokem jsme se dostávali blíže a blíže vrcholů. Skoro všichni byli tak odvážní, že zdolali i Ostrý Roháč za použití řetězů (i když někdo použil i jiné metody - meditace, levitace atd., ale ty nepovažujeme za čestné!!!). Někteří měli sice hrůzu v očích, ale uklidnila nás především obuv protijdoucích (tenisky do města s málem chybějící podrážkou), takže jsme bez větších potíží dorazili na Jamajku. Potkali jsme i kokosy na sněhu , kteří osedlali svůj bob, i Jamajskej rum a zavzpomínali jsme na Jamana. Nezbylo nám však nic jiného než opustit teplé kraje a vrátit se zpět do reality (neboť tlačil nás čas).
Jen kousek cesty, pár kroků, nás dělil od možnosti schladt unavené nožky v mrazivé vodě horského plesa. Ó jaká průzračná a čistá voda! Jenže ani zde jsme se sestavěli na moc dlouho a Jiřího příkaz nás přinutil pokračovat dál. Pěšinka to sice byla z kopce, bohužel však byla mimořádně nudná ... a dlouhá.
Na konci cesty již čekal autobus, než jsme do něj ale nastoupili, měli jsme možnost napít se místní minerální vody s nechutně vysokou hladinou železa. Nuže, stačilo pár minut a řidič Honza nás odvezl do plánovaného místa spočinutí - autocampu nedaleko Liptovského Hrádku.
Světe div se, zde jsme měli k dispozici takové výdobytky civilizace, jako je elektřina, umývárna se sprchou, záchody - a především úžasnou lampu uprostřed tábořiště, která přitahovala komáry jak mrtvá kočka bezdomovce.
Pozor, pozor! Překonán světový rekord v rychlostavění stanu! Za celých 6 minut (tj. o celé 4 minuty rychleji než byl dosavadní rekord)! Gratulujeme!!
Majka a Tomáš
No dobře, tak už budu psát normálně.
Ráno jsme, tuším, vstali. A xnídani bylo [něco s chlebem]. Po tom, [co jsme to s tím nějak dojedli], jsme se nasypali do našeho mobilního [[muzea techniky] a [výstavky špinavého prádla]]. Se záměrem jset velké množství tekoucí vody jsme se o kus přesunuli. Ta řeka měla být Čierný Váh - trochu vrbičkárna, ale mělo to jít.
Dojeli jsme k vodě a vyložili [sebe a lodě]. Pomocí [nekonečné skromnosti mi vlastní] se mně podařilo urvat si kajak. Potom už nezbývalo ničeho, než naložit lodě na vodu a věnovat se vodním sportům.
Byla to trochu vrbičkárna. Ale šlo to. Ke konci (možná po soutoku s Bielym Váhom) se řeka trochu rozšířila a ubylo vrbiček. Protože mě to na kajaku už moc nebavila a Madlu už to nebavilo na kánoi se Šárkou, rozhodla se Madla jako kapitán, že loď otočí, zastaví a vyměníme se. Šárka (docela oprávněně) protestovala, ž jsme poslední a měli bychom jet. Tak Madla otočila loď (po jiné ose, než bylo původně záměrem), obě se vykoupaly, a my jsme se vyměnili.
Po nějaké době jsme podjeli úžasný dálniční most a zaparkovali v mísgtech, kde na nás čekal náš železný a umakartový oř.
Blek! Kurta! Bum. Brmbrm. Zzzzzz. Drc! Zz... ííí... drc! Brmbrm. Ííí... ííí... ííí... íííí... drc! Bum! Uff. Koně ukrytí v kufru busu si hlasitě oddechli a my jsme konečně vystoupili.
Ach jo. Spolu se zápalem psaní ve mě roste i skleróza: Ještě před tím, než se Svobodné sestry vyklopily z plavidla, jsme zaparkovali lodě v místě, kde se voda stýká s asfaltem. Hlavním důvedem byla asi česnečka a chleba (možná kecám, skleróza je na postupu). A taky jsem tady vyklopil kajak.
Ale zpět dopředu v čase... jsme konečně vystoupili. Potom jsme hráli takové činnosti jako je ringo, frizbý nebo volejbal. No dobře. Je pravda, že jsme neměli kde natáhnout síť a o pravidlech frisbee jsme se pravidelně hádali, ale přece jenom to vypadá líp, než "pinkali jsme si s míčem".
Někdy před večerem jsme se ještě šli koupat do řeky. Říká se jí Belá, teče za rohem a tuším, že je to WWII. Natáhli jsme si vesty a boty do vody a odebrali jsme se obětovat své hříšné duše vodě.
Protože jsme se vrátili všichni, podávala se večeře ve standardních dávkách, bohužel už si vůbec nepamatuju co.
Podle lehce poupravehého algoritmu Monte Carlo, zdánlivě ovlivněného svobodnou volbou, jsme byli rozděleni do koedukovaných dvojic na čtvrtek. Několika lidem muselo být z nedostatku žen změněno pohlaví, čímž byla uražena Majka, protože "Zipp je hzčí holka". Aby mě rozřazovací algořitmus nepotěšíl a nezklamal, vrazil mi do dvojice Haničku. A ještě jsem s ní dostal službu. Ach yuo.
Addam + Hanička (tato nepsala, ale zato umyla nádobí)
Hlavnýmn programom dnu bola akcia "Stončičie nožičky". Po rozdeleniu do dvojic, zpravehého Jurovým neomylným algoritmom, sme vyrazili yháňat stončičie nožičky a plnit iné volaké úlohy do okolia nášho dočasného domova vo Vavrišovu.
Zistili sme takmer všetkých najstarších občanov v dedinách v okolí, dále napríklad dalšie informácie o amfiteátri vo Východnej, evenjelickom kostole tam (dokonca iba pán farár nevedel), alebo o železnici v Kálovej Lehote a veľa dalších.
Napriek tomu, že to nieje príliš vidieť, naučili sme sa aj zapár slovenských slov. Napríklad šikovno zmyslený pojem "smädná vodička", ktorému nerozumeli žiadní Slováci.
Dialším úkolom bolo zohnať volaké vtipy, najlepšie o Slovenskom národnom povstanie. Pytanie sa domorodcov nebolo prilis ľahké, nie jedenkrát sme špekulovali o rýchlosti bicykle a brou. Brok výhral. Ale napriek tomu, zopár príkladov: "Aj gulomety sme mali. Dva drevené a jeden želazný. Ale ten nestrielal." alebo "Prvý deň sme obsadili les. Druhý deň ho obsadili Nemci. Tretí deň zas my, štvrtý zas Nemci. Piaty deň prišel Horár a vyhnal nás všetkých."
Po náročnom zháňanim stončičiech nožiček v elektru, železárstvu, cukrárni, otravinách, odevech aj na pošte sme ich našli v reznictvu. Prvý ich zohnal Pedro, ale správa sa rozšírila medzi väčšinu ostatných, takže akcia bola úspešná. Večer sme strávili hánim frisbee (frisbý) a dialšími vecmi.
Ondrej & Veronika
Ráno jsme se probudili Velkým třeskem. Kolem kuchyňského stanu se začala shlukovat hmota z rozličného tovaru. Zprvu neidentifikovatelná mlhovina se začala diferencovat. Nad vařičem to vřelo. Po eliptické dráze se přiřítila kometa. Na kole. A s rohlíkama. Nevypočitatelná pravděpodobnost zapříčinila, že nebyl usmažen hemenex, avšak genezi Mléčné dráhy nemohl už nikdo z nás zabránit. K snídani bylo kakao a jogurty.
Postupně vesmír vychládal, prosesy se zpomalovaly, na jogurt se zapomnělo...
STŘIH
Belá byla posvátná řeka, na prní pohled jako stvořená pro evoluci. Avšak chyba lávky! Naše kultura vznikla již v jogurtu aq k Belé přijela právě přes tu lávku, které to byla chyba.
V mrazivé vodní mase náš vývoj naoko ustrnul, ale byl opět vybuzen potřebou adaptace na přírodní překážku. Při krizových okamžicích někteří jedinci málem vyhynuli. (Nejohroženějším druhem se stal Pedrus Janus v zelenožluté deblovce.)
Během dopoledne se z vodní peny zrodil první člověk - Adam - následován na kormidle Filipem. Tímto vyvrátili teorii, že člověk se vyvinul z africké opice, neboť jeli na Americe. Ostatní jim záviděli a tak vznikli taky.
Jediný, kdo se vyvinul ze včerejnší vopice, byl Zipák a někilokrák zavelel "Zpátky na stromy!" a tím zmanipuloval některé psychicky slabší jedince, kteří tak se svými těžkotonážními stroji zůstali trčet ve větvích.
STŘIH
V autokempinku Vavrišovo si každý sbalil svou genetickou informaci a započali jsme stěhování národů*, které bylo na hranicích a Polském následováno zmatením jazyků.
STŘIH
K obědu byl chleba s taveňákem.
STŘIH
Svět se stával zkaženějším, až se Bůh rozhodl trošku si ten svinčík poklidit a poslal na nás Bialku. Noemův autobus a všichni, kdo v něm přebývali, se zachránili lehce. Ostatní se ke svobodě museli probojovat pádly. Všichni drhli jako o závod, jen plavidlo HARE-KRIŠNA levitovalo. Kvůli konfliktu s Bohem ale Krišnovci osudu stejně neunikli a s noblesou se utopili ve vlastní šťávě.
Ve stejné chvíli na jiném místě pasažéři Noemova autobusu propadali hazardním hrátkám, neboť věděli, že jim již nic zlého nehrozí.
STŘIH
Konec světa nastal při večeři. Byla totiž výborná - smažené morčacie morče s ryžou a vesmír samým blahem implodoval.
Šárka + Jirka
*) Některé národy se stěhovaly na kole, jiné autobusem - např. Shúdánci & Silvínci
Předmluva: Zápis o tom, co se nám přihodilo v sobotu 8. července se pokusím vyplodit až dnes - t. j. 15. července. Nechci se nijak vymlouvat, ale dřív mi na to prostě nezbyl čas. Omluvte prosím fšechny pravopysné chibi. Vzhledem k tomu, že to celé píšu v buse tak to možná někdy nepujdE Moc přeč15t---@$--#@*@--%@----^--%-. Taky se může stát, ž mi v nechá pro ioska :)
Dále nevím, zda má paměť sahá tak daleko do minulosti (už je to celý týden). Zkrátka a
dobře, jde
to se
mnou s
kopce.
"Přídavky!" Probuzení spočívalo ve vtipném zařvání (už mi začala vynechávat ta propiska, tahle je Jirky, dík).
Ale první potíže nastávají (to to drncá) už u snídaně. Nevim co to bylo. A sme u toho... jen mlhavě si vybavuju chleba i něco na to, čaj a na tom chlebu byla ňáká zelenina (?).
Jediné, co bylo přes den "na práci", byla polsko-slovenská řeka Dunajec. Na vodu jsme jeli všici až na Pedra s Petrem, kteří jako silná dvojka P+P hlídali stany. Když jsme dorazili k řece a nasoukali se do svých kocábek, plavidel a kdo ví čeho ještě (omluvte mě, jen projdu pasovou kontrolou ... jsme na hranicích s ČR, juchů) nóó tak jsme tam byli. Cesta probíhala hladce, teré byl jednoduchý, sluníčko svítilo, ptáčci zp---íívali (to byla zatáčka, WOW) a cestu nám křížovali tací týpci - pltníci. Pluli na rádoby vorech a nudili tam spoustu lidí. Slovenské pltě asi soutěžily s těma polskými, která je nudnější a pomalejší. Všechno tak nějak plynulo: voda, čas, mraky ... mraky ... mraky ... chce se ti spát ... spát ... CHRRR ... CHRRR CHRRRRR5678910 ... arizona, pěší zóna,, dozadu, pejsku k noze a ... když najednou na nás zamává policista a chce abysme zaparkovali na břehu. Naštěstí byl Mekgarjvr na blízku. Hned začal vysvětlovat: 6 singlů (ukázal 6 prstů), čtyři debly (4 prsty), a 2x gumáky (ukázal 3 prsty). Naštěstí to prošlo. Po úspěšném přistání a navázání lodí jsme si dali chleba s vepřovým ... služba tomu říkala oběd.
Druhou propisku jsem pro změnu ztratila. Po zpáteční cestě v autobuse, která byla asi nejnáročnější částí dne, jsme zdlábli vígtěznou tatranku (arašídovou :) a odebrali se na hřiště se dvěmi RINGO-kroužky. Téměř hned se utvořila 2 družstva. To první s vysokými ambicemi ve složení: Shudy + Majka + Šárka a druhý PAT MAT team: Jirka N. + Janča + Madla + Kočanská (JÁ). I pár ostatních odvážlivců se přidalo. Šárka s Jirkouk ještě mezitím stihli uvařit exkluzivní výbornou neodolatelnou specialitku. Myslím, že to bylo ňáký vepřo s knedlem a nechybělo ani zelo. Všichni spokojení a sklidnou hlavou ulehli na karimatky. Někteří i s nebesy.
by Kočanská
P. S.: To bude průser!!!
[Omluvte sníženou kvalitu tisku]
Ráno jsme vstali a ti, kteří se rozhodli nejet Bialku sudnali s velkými obtížemi z vleku pár kol. Ti se rozhodli dnešek proflákat a dokoupit zásoby na Slovensku
Asi v 10 hodin jsme vyjeli na kolech směrem k polským hranicím a zámku, kde prodávali nehorázně kýčovité plyšové duchy. Někteří si koupili kus kozího sýru. Poté jsme vyrazili do resturace, kde jsme poobědvali mravenčí porci halušků s bryndzoou. Po hodině jsme se zase rozjeli s plnými žaludky po cyklistické stezce podél Dunajce, kde byl nával jak na Staromáku.
Cestou zpátky naši cyklistickou skupinu ale rozdělila průtrž mračen, a tak jedna skupina dojela do kempu o hodinu dříve. Po 72 najetých kilometrech jsme zbytek dne strávili sušením věcí a také jsme uspořádali zápas v ringu.
léta Páně dvoutisícího šestého, vyrazila skupina velmožů, i s dámami jejich, králům Slovenska se pokloniti a jejich krásu nezměrnou uhlídati. Zprvu vezlo je po cesté kvačné, mohutné stešedsátispřeží zvané "Dunivý Hrom". Vozka v dnech minulých přílišně tekutého chleba požil a od chvíle té jaksi v hlavě mu utkvělo, že podnik náš odvážný jen nezdary přinese. Pro tuto představu jal se po cestě jakousi podivnou modlitbu šeptati:
"Aha, a sme u toho!
To bude průůůser!"
Kýmsi zázrakem všech jedno sto šedesát ořů přeživše doneslo nás až k Tatrám Belianským, den cesty od Kriváně směrem slunce ranního.
I jali se páni i dámy odvážné stoupati, nesouce si svá bydla na hřbetech coby hlemýždi, údolím mezi štíty strmými až do sedla Kopského, kde stkati se měli s pánem Eduardem z Nevimkamjdu, proslulým svými výtečnými zkratkami. Mnozí obávalise, že tek tento statnýž v horách ztratí se a na místě tom nás neuhlídá. Jiní hrozili se spíše toho, že se "Eda" neztratí.
Cesta vinula se, nerušena ničím jiným než pracujícími plebeji z krajů východních, dvěma dráby glejtovými a občasnými výbuchy euforie*, kličkujíc mezi skalisky adále v nebe modř, zprvu stromy a květy rozličnými provázena, poté již pouzde sluncem spalována, s věncí polní krásy. V šíji kopce zvaného "Hloupý" hodovala právě rodinka spodnebeských kozorohů**.
V sedle pojedli jsme trochu skoupé krmě horalské a ubírali se stezkou vstříc plesu Zelenému, kde v krčmě nocleh sjednán byl. (Pán Eduard jakýmsi nedopatřením na cestě své nezbloudil.) Čas tento zbarvila únava a půvabná krev slunce, jež chýlilo se spáti za obzor polévavši kopce vůkolí.
Večerní hodokvas nesl se ve znamení dobrodruha Marca Pola, v chod hlavní podána byla polévka ze země Kublaj Chána, hedvábí a papíru. Nasyceni krimí touto cizokrajnou, pustili se někteří pánové v hry. Kratochvíle,k jež sluje "Parlament" vzruchem svým splašila zvěřiny nesčetné ve skalách i pod nimi. Hráčové křičeli na sebe jak stavové ruští při sporu o daň z vodky.
Zklidnění chladným dechem noci, strávili velmožové čas dlouhý v jizbě a usínali pohledem na krásné oko Rusalčino.
Modlitba vozky našeho zřejmě pomohla, hory vše špatné nechaly si a tvář nám svou vlídnou odkryly
Tedy i do dnů dalších:
"A sme u toho..."
*) z E. Dusna bude další Freud, z Pedra Aristoteles a z Majky Masaryk... no :)
**) kamzíci
rytíř Petr Dudovec z Dudova a Mockecamu
Bylo nebylo, ale spíš bylo než nebylo, kdysi dávno asi tak minulý týden, jedno ráno. A to ráno bylo dobré. Bylo dobré, protože jsme měli dost medu. A když je dost medu, tak jsou rána vždycky dobrá. Bydleli jsme pod jménem Zbojnická. To jako, že jméno Zbojnická bylo napsáno zlatým písmem na ceduli nad našimi dveřmi a my jsme bydleli pod ním. Toho dne jsme se vydali já, Prasátko, Klokanice a Ijáček, Klokánek a vůbec všichni, kteří jsme v tom Solidusu, hledat severní točnu.
Bylo to prostě tak, že Kryštůfek Robin (alias Jirka Dlouhý) řekl, že je půjdeme hledat, a tak jsme šli. Nejdřív jsme jšel já - PÚ - a Prasátko a Kryštůfek. Mířili jsme do sedla Prielom, které, jak řekl Kryštůfek, asi bude po cestě ik severní točně. Náladu jsme měli dobrou, já jsem dokonce složil jednu písničku, ale měl jsem tak ukrutný hlad, že jsem ji úplně zapomněl.
Bylo mi líto, že jsem si od Králíčka (který nám balil svačiny na cestu) vzal jen med a kondenzované mlíko a chleba odmítl. Chtěl jsem, aby to nevypadalo, že jsem hamoun, ale teď jsem toho litoval. V sedle Prielom bylo krásně; ale problém nastal, když jsme šli dolů, tak to někdy chodí. Nahoru to jde lehce, ale dolů...
Prasátko vymyslelo, že by mě jako mohlo přivázat na balónek a já bych byl jako vzducholoď, ale problém byl, že jsme žádný balónek neměli. Nakonec se všechno vyřešilo tak, že mi uklouzla nejdřív pravá zadní, a pak i levá přední tlapka. Já - se - snad - ot - lu - ču - až najednou mi došel dech a bác. Spadl jsem přímo na hromadu studeného sněhu. To jsem netušil, že točny rostou na sněhu!
Když Kryštůfek zavelel, že točna bude na nejvyšším kopci, Prasátko zavýsklo, že už ho bolí nožičky, a že radši počká u věcí, zatímco Klokánek výskal. Podívejte! Já tam doskáču po jedné! Vidíte, jak mi to jde! Ale Klokanice řekla: "Ne, ne, ne, Klokánku! To je moc nebezpečné! Ještě bys tam potkal úchylného medvěda! Nikam nepůjdeš!" Trochu jsem nepochopil, co myslela tím úchylným medvědem, ale radši jsem vyrazil. Výš - výš - výš - ještě výš a byl jsem nahoře. "Tak!" řekl Kryštůfek Robin významně. "Co?" zeptal jsem se. "Tak!" zopakoval Kryštůfek. "Tak to je ona!" vykřikl nadšeně. Snažil jsem se nebýt zklamaný. "Tahleta tyč má být severní točna? Snad spíš tyčna, ne?" "Ano, Pú, tys to odhalil." A tak jsme napsali na tyčnu "SEVERNÍ TYČNA, PÚ MEDVĚD". (Nechápu, proč tam Klokanice připsala úchylný - pořád ještě nevím, co to znamená!) Kdyžý jsme se skutáleli z kopce, posbírali to, co zbylo z Prasátka a Klokánka a vyrazili vstříc novým zážitkům.
Cestou se nestalo nic zvláštního, snad jen to, že jsme odešli obědvat k pěknému potůčku. Pomalu, unaveni jsme dorazili k autobusu. Tam stál smutně Ijáček a mumlal si pod vousy: "To je typické, obědvají a mě k obědu nepozvou. Já se celou dobu ženu, abych je dohnal a oni mi ani neřeknou, že se staví na jídlo. Ne, nevadí jim to. Vůbec je netrápí, že mi kručí v břiše!" Bylo nám Ijáčka líto. Vždyť si vůbec nevšimli, že minul místo, kde jsme obědvali.
Následovala dlouhá jízda autobusem. Jen Klokánkovi bylo trochu špatně, ale potom, co mu Klokanice dala kinedril už ani moc neblinkal.
Příjemný podvečer jsme strávili rychlou večeří - už se nepamatuju, co to bylo, jen Prasátko pořád vykřikovalo - bude dělostřeleckej den, to bude dělostřeleckej den
Klokánkovi se mezitím udělalo dobře a Klokanice ho hned vzala na koupaliště, aby ho umyla a dokonce se i jednou z trucu poblinkal, ale nakonec bylo z koupaliště až do tábora slyšet "podívej jak plavu, já fakt plavu, podívej". Nakonec poloutopeného Klokánka vytáhli z bazénku a uložili do stanu. Já jsem taky chtěl spát s někym ve stanu, ale všichni to odmítli, prej že nebudou spát pod jednou střechou s úchylnym medvědem. Task nevim. Nevím, co to znamená. Myslim, že něco jako moudrý nebo důvtipný, ale pro jistotu se zítra zeptám sovy.
Tak tedy dobrou noc!
Váš (úchylný) medvídek Pú
Oravice - Kola - Mlýn Oblazy
Cukr káva limonáda seno sláma kozí mlíko - skutečně nedobré, alespoň pro zhýčkance z Prahy - cesta k busu z kopce suchá místy mokrá a snídaně nakonec taky byla.
Ó jé, jsme plní roztočů ze sena - běda, těžko se jich zbavit! Mňam jíme jogurty a rohlíky a chleba s pomazánkovým máslem. Vrum vrum, motor naskakuje kola se roztáčí pápá vyrážíme vstříc zataženému nebi již se nepřívětivě usmívá pusou plnou rozeklaných blesků.
Liptovský Mikuláš si bere svou oběť sbohem a šáteček tatínek prchá dostává od Zipa pivo bažanta v plechovce plechové to snad není možné jak se ten Zip štědrý není-liž pravda obětovat pivo celé jedno pivo ve prospěch pana tatínka Zipe díky hlavně světový mír.
A už zase jedeme jen se zastávkou v hypermarketu jehož jméno pro nás stejně navždycky bude zverimex a tak nechť blahořečen je tento svatostánek! Autobus kodrcá dlouho Ema mele maso ale zbytečně - k obědu bude Čína ale to už začíná pršet když v tom BUM! blesk přímo do nedaleko stojícího stožáru a hlásá tímto způsobem rozdělení nás co spolu mluvíme na dva týmy které spolu mluvit nebudou moci i kdyby nastokrát chtěly.
Poslední večeře v podobě oběda a pak skutečně nastává schizma. Tým jedna opilý průvodce spor o velikost klínu v české vlajce spolu se sázkou (1/3 nebo 1/2) o snídani do postele se vydáva se vydává se sekyrou bez sekyry jdeme do kopce v mokru dešti máme s sebou ringokroužky modrou plachtu a dalších 98 věcí dámy jdou bez podprsenek a páni taky jinak bychom se nevešli. Nevešli bychom se do limitu 100 věcí na desetičlenný tým.
Chacha tým 2 má jen 8 členů a tak si i chlapci mohou dovolit podprsenky ale na druhou stranu máme s sebou Haničku která během cesty zaručeně pocuchá nervy jinak cynicky klidným adolescentům které vede známý Eda "Nábližka" skrz cesty necesty křoví mokrou trávu mokřady kapraďorosty i potoky a bahno - ó kolik bahna! Jen abychom byli totálně promáčení a pruzeni pisklavým hláskem malé bestie.
Tým jedna se cítí bídně úsměv na tváři všichni hrají na pokyn někomu se chce kakat jinému taky stavíme jíme spíme před spánkem si udupeme kopřivy batoh věšíme na strom aby to měl medvěd k jídlu veselejší pod modrou plachtou spí jedna báseň.
Tým dva je promáčený až na kost bahno má i za ušima zpruzený je a plný cynismu a sarkasmu který jediný dokáže zahřát krom Zipova epesního vysrání se ale to bylo na začátku cesty a my už jsme téměř na konci to jest někde úplně jinde než jsme měli být protože malované seníky jsme nenašli a tak nám nezbývá než se nechat vést Edou ke krmelci kde se konečně před půlnocí mokří utáboříme nevěda že jsme jen 300 metrů od našeho milovaného autobusu s našimi věcmi.
Šárka & Erotické dusno
SurvajvLové
reality show zblitá z podoby
Sledujete 2. díl reality show "Survajvlové". Celá skupina se probudila do nového rána. Holoubek je na pokraji zhroucení, ale blízko vítězství (trápí ho "játrovka" ze včerejší noci). Zipák se, dle svých slov, epesně vysral a je mu nádherně. Jana se bojí medvědů a Eda má stále ještě halucinace seníkových panoramat.
A to naši survajvlové ještě neví, co si pro ně režie připravila dnes. Bude zklamání z noci strávené jen pár metrů od tepla autobusu zdrcující? Proč spal Dudu s nohama v batohu? Stydí se za své ohavné bradavice? Koho vyzve ukřičená Hanička do duelu? Zvolí jistotu houbového Edy nebo se bude chtít pomstít Zipovi? Kdo z nich půjde z kola ven? Koho nejdřív chytně průjem a stane se Pedrovým sousedem na sedadlech v autobuse? Sledujte pravidelně přímé vstupy a napojte se na mikrofon svého survajvla na www.czp.cuni.cz/solidus!!!
Usnou i tentokrát "H" a "A" v jednom spacáku? Zachová si "H" svoji morální čistotu? Sledujte "Noční show Erotického Dusna" po 22. hodině!
Zbytek dne se nudně táhl
po Holbě už Jirka prahl.
Tak autobus, seč stačily
jeho skrovné koňské síly,
zamířil do našich hranic.
A Shudymu víc nebráníc
pustili nás v rodné kraje
poté tlupa v běsném lovu
ztečí vzala Hypernovu.
Každý jinoch, každá kráska
počali se hbitě tláskat,
aby potom v tělocvičně
spaly bomby samocvičné
hezkou noc
Mr. Bulvár (patrně DuDu)
(veškeré informace jsou v rámci zajímavosti přetvořeny)
Kola na přívěsu přečkala noc, tak jsme sposnídali párky, vyčkali ve frontě na záchody, vyklidili se z tělocvičny, usedli do starého busu ŠD11 a vydali se na závěrečnou cestu k domovu.
Kodrcáme po dálnici, pojídáme zbylé nezdravé laskominy a ta podivná veličina ubírající se zřejmě jen kupředu mění přítomnost na minulost a celý zájezd na vzpomínky, zápisy v kronice a pár fotek.
Všechny akce jsme přežili ve zdraví, jen pár lidí zakusilo působení zlotřilých slovenských bakterií, překonali jsme hory i nástrahy divých řek, přežili jsme survival v jícnu sopky, i pan řidič většinou odolával démonu alkoholu i radám
M. F., pročež se nekonal slibovaný
"průůůser", počasí veskrze
přálo, stončičí nožičky
chutnaly, snad
zase za rok...
Bylo tam krásně, díky.
Přepsal Filip Dominec za pomoci
nezměrné moci
textového
editoru
VIM.