Pondělí 10.7.

Br. To ale byla noc. Všichni jsme se vzbudili do né moc příznivého rána a vyprávěli si zážitky z prožité noci. Snídaně zmizela tak rychle, jak se objevila, takže: „Kdo zaváhá, nežere“, neboli „Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí“.

Dopolední program byl jasný – pěší túra. Sbalili jsme stany a všichni nastoupili do autobusu. Jeli jsme a jeli a aby toho nebylo málo, tak jsme znova jeli až nás autobus dovezl do cikánské vesničky. Tam teprve začalo jít o peníze. Příkaz od Jirky byl takový: „Všichni rychle vyskákat z autobusu a velmi rychle odejít z vesnice. Ovšem, než jsme se nadáli, bylo kolem plno cikánů, kteří říkali pouze jedno: „Nemáte korunu“. To bylo vše, co jsem stačila z autobusu ještě zachytit, než se autobus vzdálil od vesnice. Jak dopadla a hlavně jak probíhala cesta, to nevím. Strávila jsem čas na parkovišti vedle autobusu.

Hlavní bylo, že jakmile se vrátili, byl oběd. Po obědě, jak jinak než, že byl výlet na kole. Byli jsme rozděleni do dvou družstev. První bylo však podstatně silnější než to druhé, které se skládalo z 3členného družstva. První, silnější skupina vyrazila od parkoviště až bůhvíkam. Druhá, slabší se nechala vyvézt autobusem do kopce a její výlet měl znamenat sjezd dolů (velmi namáhavé). Po ukončení sjezdu jsme se zase všichni nalodili do busu a vydali se na dlouhou cestu krásnou krajinou až do našeho dalšího tábořiště.

Prostředí bylo znamenité. Měli jsme vlastní koupelnu (dvě) a záchod (dva). K večeři byl smažák s bramborem, při kterém se přihodila zajímavá příhoda. Jak se všichni rvali o jídlo, Pepa šlápl do brambor s vařící vodou. Uslyšeli jsme hrozný jekot a viděli, jak Pepa poskakuje po jedné noze místo, aby si sundal botu a nohu polil studenou vodou. Skončilo to zájezdem do nemocnice s opařenou nohou. Zima nás zahnala do spacáku a to je asi všechno.